Zakázaná láska

Karl Stern

Pohled Franze:

,,Tĕší mĕ, já jsem Franz," pozdravil jsem chlapce, který ke mnĕ kráčel po silnici. Mohl být přibližnĕ o pĕt let mladší než já. Nepochyboval jsem o tom, že teprve nedávno vystoupil z Hitlerjugend. ,,Franz Hermann," dodal jsem a natáhl k nĕmu ruku. ,,Karl Stern," odpovĕdĕl mi a mojí ruku stiskl. ,,No, možná bude lepší, když si budeme tykat?" navrhl jsem. Vzpomnĕl jsem si na chvíli, kdy jsem do tohohle tábora přijel já. Musím přiznat, že jsem byl celkem v šoku, ale pomĕrnĕ rychle jsem si na vše zvykl. Nic jiného mi totiž ani nezbývalo. ,,Hm," odsouhlasil mojí nabídku Karl a pevnĕji sevřel svůj kufr. Poté jsme se mlčky vydali k táboru. ,,Co tĕ sem na takové místo vlastnĕ přivádí?" zeptal jsem se, ale Karl jen pokrčil rameny. ,,Je to celkem náročná práce," pokračoval jsem. ,,Človĕk je daleko od rodiny, od vlasti," prohodil jsem a vrhnul jsem na Karla zvĕdavý pohled. ,,Povíš mi o sobĕ nĕco nebo budeme celou cestu jen mlčet?" zeptal jsem se, když jsme vcházeli do tábora. Karl zastavil a upřenĕ se na mĕ zadíval. ,,Víš co, Franzi, dám ti jednu radu. Buď tak laskav a neser se do mĕ. Přijel sem pracovat a ne se s nĕkým vybavovat." Jen jsem pokrčil rameny. Zbytek cesty jsme kráčeli mlčky.

Večer na poradĕ jsem se dozvĕdĕl, že jsme byli s Karlem zařazeni do dvojice, což znamenalo, že všechny svoje hlídky budu trávit s ním. Musím se přiznat, že zrovna dvakrát nadšený jsem z toho nebyl. Doteď jsem pracoval vĕtšinou společnĕ s Ernstem. Vlastnĕ jsem si na nĕj už docela zvykl. Tolikrát jsem ho vidĕl zabít. Jenomže hlídka s ním mĕla jednu obrovskou výhodu, za celou dobu, co jsem zde v táboře pracoval, jsem na svojí zbraň díky nĕmu nesáhl ani jednou. A musím se přiznat, že mi to tak vyhovovalo. Uvĕdomoval jsem si, že vyjde úplnĕ nastejno, zda toho bezmocného človĕka zastřelím já a nebo nĕkdo jiný, přesto jsem však byl rád, když za mĕ tuto práci vykonal Ernst. Už mi to neustálé zabíjení lezlo krkem, mĕl jsem pocit, že jsem za svůj život zmáčkl spoušť již tolikrát, že by to nespočítal ani ten nejlepší matematik.

Nejspíše ani Ernst nebyl zrovna dvakrát nadšený z toho, že už nebudeme moct na hlídky chodit spolu, protože se na mĕ tak nĕjak smutnĕ usmál a bezradnĕ pokrčil rameny, čímž nejspíše dával najevo, že je mu to líto, ale bohužel s tím nemůže vůbec nic udĕlat.

Ráno jsem pozval Hanu dál a poprosil jsem jí, aby mi v bytĕ trochu poklidila. Oblékl jsem se do teplé uniformy a převzal si od Hany kávu v termosce, kterou mi uvařila. Se začátkem října přišlo i chladné počasí, a tak jsem se radĕji teple oblékl, abych následující týden nemusel strávit nachlazený v posteli. U jedné z budov, která se bourala, jsem spatřil Karla. ,,Dobré ráno," pozdravil jsem ho a byl jsem přesvĕdčený, že do konce hlídky s ním nepromluvím už ani slovo. Koneckonců, koledoval si o to sám.

,,Hm, dobré," zamručel, když mĕ zpozoroval. Přitáhl jsem si jednu dřevĕnou bedýnku a posadil jsem se. Karl mĕ mlčky napodobil. Sedĕli jsme asi tak hodinu a nic jsme neříkali. Upíjel jsem kávu a kouřil jsem už asi třetí cigaretu. Karl jen mlčky sedĕl a klouzal očima po okolí. ,,Tamhleten vĕzeň nepracuje," ukázal najednu na jednoho muže v pruhovaném obleku a já jsem zjistil, že má pravdu. Jednalo se o muže středního vĕku, který se vyčerpáním sesunul k zemi. ,,Co se má v takovém případĕ dĕlat?" tázavĕ na mĕ hledĕl. ,,Mĕli bychom ho zastřelit," odpovĕdĕl jsem Karlovi klidnĕ a doufal jsem, že mĕ nevyzve, abych to udĕlal já. Karl však stále sedĕl a nezdálo se, že by se chtĕl pohnout, a tak jsem vše musel vzít do svých rukou. Kdyby to bylo jen na mĕ, polil bych toho muže studenou vodou a na kolenou bych ho prosil, aby vstal a já ho nemusel zabíjet. Před Karlem jsem však takové divadlo předvádĕt nemohl. Nevĕdĕl jsem o nĕm vůbec nic. Jeho otec, bratr nebo třeba nejlepší kamarád klidnĕ mohl mít vysoké postavení nĕkde v Říši. Představil jsem si zklamaný obličej svého otce, kdyby se dozvĕdĕl, že jsem vyvedl malér, zradil Říši a Führera a sedím ve vĕzení. Zavrtĕl jsem hlavou a zatnul jsem zuby. Nĕco takového jsem nemohl dopustit. Pomalu jsem k ležícímu přistoupil a zmáčkl jsem spoušť. Dalším dvoum mužům jsem poručil, aby teď již bezvládné tĕlo odklidili stranou. Možná to pro nĕj takhle bylo lepší. Stejnĕ ho zde nic dobrého nečekalo. Zemřel rychle a bezbolestnĕ, myslel jsem si, ačkoli jsem nechtĕl svůj čin nikterak omlouvat. Byl jsem obyčejný vrah. Co na tom sešlo, zda jsem zabil pĕt set lidí a nebo pĕt set jedna? Nenávidĕl jsem sám sebe. Vždy když jsem se postavil před zrcadlo, uvĕdomil jsem si, že muž, který na mĕ ze zrcadla shlíží, se mi hnusí více než kdokoli jiný.