Zakázaná láska

John

Pohled Hany:

Ležela jsem na chladné zemi a nevnímala jsem čas ani datum. Netušila jsem, kolik dnů ubĕhlo od doby, kdy jsem do toho hrozného tábora přijela. Klepala jsem se zimou, byla jsem však tak zesláblá, že jsem se nedokázala pohnout z místa. V táboře vypukla epidemie tyfu, v současné dobĕ zde již nebyl snad vůbec nikdo zdravý. Lidé umírali dennĕ. Nĕmci, kteří utekli již před nĕkolika dny, nás zde nechali napospas vlastnímu osudu. Nemĕli jsme žádné léky. Už jsem ani nedoufala, že se uzdravím. Vĕdĕla jsem, že slábnu více a více. Posledních pár dnů jsem protrpĕla s vysokými horečkami. Neklidnĕ jsem se převalovala z jednoho boku na druhý.

Když mĕ nĕkdo opatrnĕ vzal do náruče, myslela jsem si, že se mi jen zdá další zvláštní sen. Obzvláštĕ poté, co jsem zahlédla jasnĕ modré oči, které mi tak moc připomínaly ty Franzovi. ,,Franzi, Franzi," volala jsem, ale nikdo mi neodpovídal. Pak jsem se znovu propadla do říše snů.

Když jsem se probudila podruhé, neležela jsem již na chladné zemi, nýbrž v teple vyhřáté posteli. Kolem pobíhali unavené sestřičky a lékaři. Jeden lékař si zrovna povídal se zdravotní sestřičkou. Napnula jsem uši, abych slyšela, o čem hovoří. ,,We can't help that man anymore. He' s dying," zaslechla jsem z jejich rozhovoru. To jsou Angličané nebo Američané, uvĕdomila jsem si. Jsem v rukou Spojenců, teď už bude vše jen dobré, začala jsem se radovat. Byla jsem však až příliš vyčerpaná, a tak se moje oční víčka po chvíli znovu zavírala únavou.

Po nĕjaké dobĕ mi do očí začaly svítit slu sluneční paprsky a já jsem se znovu vzbudila. Sklánĕla se nade mnou mužská postava, znovu spatřila ty jasné modré oči. ,,Franzi," zamumlala jsem. Poté jsem si však toho muže pozornĕ prohlédla a uvĕdomila jsem si, že to není Franz. Mĕl úplnĕ stejné modré oči, jeho vlasy však byly hnĕdé. Jeho rysy v obličeji se zcela lišily od tĕch, které jsem vídala u Franze. Také se mi zdál o nĕkolik let starší. ,,Slečno, jak je vám?" zeptal se mĕ nejistĕ anglicky, jako by se bál, že mu nebudu rozumnĕt. ,,Teď už dobře, dĕkuji za optání," usmála jsem se na nĕj. I jeho koutky úst se roztáhly do mírného úsmĕvu. ,,Musela jste si toho asi hodnĕ protrpĕt," posmutnĕl a stále si mĕ prohlížel. Jeho oči se vpíjely do tĕch mých. ,,To ano," přiznala jsem, ,,ale nerada bych o tom teď mluvila," dodala jsem potichu. Ještĕ jsem se necítila připravená na to, abych nĕkomu vyprávĕla o všech tĕch životních zkouškách, kterými jsem si v posledních čtyřech letech musela projít. ,,A o čem byste si chtĕla povídat?" ptal se mĕ. ,,O čemkoli jiném," odpovĕdĕla jsem s úsmĕvem. Byla jsem tak šťastná, že se konečnĕ stalo to, na co jsem celých šest let čekala. Konečnĕ zase budu moct žít jako normální človĕk, myslela jsem si. Ten voják se ke mnĕ choval tak hezky, mluvil se mnou jako k sobĕ rovné. I taková maličkost mĕ po všech tĕch letech ponižování dokázala potĕšit. ,,Jak se jmenujete, smím-li se ptát?" vyrušil mĕ z mých úvah hlas toho milého vojáka. ,,Hannah," odpovĕdĕla jsem. ,,A vy?" ,,Na jménu tolik nezáleží," pokrčil rameny, ,,ale říkají mi John." ,,Tĕší mĕ, Johne," natáhla jsem k nĕmu ruku, kterou jsem si s ním potřásla. ,,A odkud pocházíte?" rozhodla jsem se tentokrát zeptat jako první. Nastala chvíle ticha. ,,Přijel jsem z Anglie, z Londýna," ozval se nakonec John, přičemž se však trochu začervenal. Zdálo se mi, jako by ke mnĕ nebyl upřímný, ale rozhodla jsem se, že budu předstírat, že jsem si ničeho nevšimla. ,,A vy?" ptal se mĕ zvĕdavĕ. ,,Z Československa, z Prahy," odpovĕdĕla jsem. ,,Praha je nádherné mĕsto," usmál se na mĕ, ,,znám jej z fotografií." ,,Takové obyčejné," pokrčila jsem rameny. ,,To se vám jen zdá, protože jste tam žila" odporoval mi John. ,,Všechny ty památky jste vidĕla již tolikrát, že vás už omrzely. Mnĕ se Praha zdála vždy kouzelná." ,,Opravdu?" divila jsem se. ,,No ano," odsouhlasil mi.

,,Můžu se vás zeptat, kde to vlastnĕ jsem?" zeptala jsem se Johna po chvíli. ,,Jste v Nĕmecku, v koncentračním táboře Bergen-Belsen," odpovĕdĕl mi, ale prohlížel si mĕ ustaraným pohledem. ,,V Nĕmecku?" divila jsem se. ,,No ano," odsouhlasil mi, ,,vy to snad nevíte?" zeptal se překvapenĕ. Jen jsem zavrtĕla hlavou. ,,Byla jsem v jiném koncentračním táboru v Polsku," vysvĕtlila jsem, ,,a pak nás Nĕmci dopravili sem." Nedokázala jsem o Osvĕtimi vyprávĕt. Mĕla jsem pocit, že bych se okamžitĕ rozbrečela. Konečnĕ nemusím být silná, myslela jsem si. ,,Nevím ani, kolikátého dnes je," vydechla jsem nakonec. ,,Davacátého druhého dubna, devatenáct set čtyřicet pĕt," odpovĕdĕl mi John. ,,Dorazili jsme sem před týdnem," dodal ještĕ. ,,To jsem byla týden v bezvĕdomí?" zeptala jsem se a on přikývl. ,,Bylo to s vámi velmi vážné, lékaři se dokonce báli, že nepřežijete," dodal. ,,Chodil jsem se na vás dívat," přiznal John a trochu se začervenal. ,,Na mĕ, proč?" zeptala jsem se se smíchem a John pokrčil rameny. ,,Nechtĕla byste se jít nĕkdy projít, až se budete cítit lépe?" zeptal se mĕ. ,,Moc ráda," odpovĕdĕla jsem s úsmĕvem. Každé rozptýlení mi v tu chvíli přišlo vhod. Chtĕla jsem alespoň na chvíli přestat myslelt na ty čtyři roky  života, které bych nejradĕji vymazala ze své pamĕti. Ponechala bych si jen vzpomínky na Franze a vše ostatní zapomnĕla. To ale bohužel nebylo možné, a tak jsem se snažila nĕjak rozptýlit a na všechny ty smutné vĕci alespoň na chvíli zapomenout.
_________________________________________

Druhý den večer jsme opustili tábor a procházeli se při západu slunce. ,,Nikdy mĕ nenapadlo, jak je tady hezky," vydechla jsem, když jsem pozorovala ztmívající se oblohu. ,,Ani se vám nedivím," odpovĕdĕl mi. ,,Kdybych tady musel žít v takových podmínkách jako vy, spíše by se mi tu vše hnusilo."
_________________________________________

Z našich procházek u západu slunce se stala tradice. ,,Bojím se budoucnosti," svĕřila jsem se jednoho dne Johnovi. ,,Ale proč?" ptal se mĕ. ,,Rodiče pravdĕpodobnĕ nežijí, já nemám žádné vzdĕlání. Bude pro mĕ velmi tĕžké znovu začít žít jako dříve." ,,Tak poleťte se mnou," vyhrkl John. ,,Co prosím?" zeptala jsem se nechápavĕ. ,,Poleťte se mnou do Londýna," zopakoval John svou prosbu. ,,Mám tam byt, postarám se o vás. Anglicky mluvíte perfektnĕ a tady vás stejnĕ nic dobrého nečeká." John se ke mnĕ naklonil blíže. Nepohnula jsem se z místa a on to nejspíše vzal jako souhlas, že mĕ může políbit. ,,Nezlobte se na mĕ," zašeptal provinile, když jsme se od sebe odtáhli, ,,já jsem to musel alespoň jednou udĕlat," dodal. ,,A co říkáte na mou nabídku?" ,,Dáte mi do zítra čas na rozmyšlení?" zeptala jsem se a on přikývl. ,,Hano, dám vám času, kolik jen budete chtít," vydechl a nĕžnĕ mĕ políbil do vlasů.