Zakázaná láska

Pracovní tábor

Pohled Hany:

,,Anito? Jsi to ty?" Zeptala jsem se dívky s krátkými černými vlasy a hnĕdýma, témĕř až černýma očima. Nevypadala jako v dobĕ, kdy jsme se loučily. Tenkrát přede mnou stálo sedmnáctileté, štíhlé dĕvče s veselým usmĕvem a šťastnýma jiskřičkama v očích. Dnes jsem hledĕla na dvacetiletou slečnu, která byla vyhublá jako smrt a zdálo se mi, že z ní vyprchala veškerá energie a chuť k životu. ,,Hano," vydechla, jako by mĕ ani ona nepoznávala. ,,Ty žiješ," promluvila témĕř šeptem a do očí jí vrhkly slzy. ,,Tak ráda tĕ vidím," ujistila jsem svou sestru a skočila jsem jí do náruče. Najednou vše bylo jako dříve. Jako kdyby ty tři roky našeho odloučení zmizely a já byla znovu tím čtrnáctiletým dĕvčátkem, které objímá svou velkou sestru. ,,Keine Umarmungen," zvolal nĕjaký voják, který stál blízko nás, a tak jsem svojí sestru radĕji rychle pustila. Byla jsem ráda za to, že jsem se odmala učila nĕmecky. Myslím si, že mi to už nĕkolikrát zachránilo kůži. Nĕmce znepokojovalo, když jim nĕkdo z nás nerozumĕl a nezdráhali se takového človĕka zastřelit. Nĕmčinu jsem sice začínala nenávidĕt čím dál víc, protože si nevzpomímám, kdy naposledy mi nĕkdo nĕmecky řekl nĕco pĕkného, přesto jsem byla ale moc ráda, že tento jazyk ovládám.

Já, má sestra i spousta dalších lidí stálo na nádrží poblíž Terezína a čekali jsme na vlak, který nás prý mĕl odvézt do pracovního tábora. ,,Máš nĕjaké zprávy o rodičích?" pošeptala mi Anita. ,,Na dopisy mi neodpovídají už dva roky," odpovĕdĕla jsem jí šeptem. ,,Tak to jsme na tom podobnĕ," vzdychla. Rozhodla jsem se jí říct o svém snu. ,,Anito, jednou v noci se mi zdálo, že tatínka Nĕmci zastřelili a od té doby mi neodepsal na žádný dopis." Svĕřila jsem se. ,,To je blbost," mávla rukou Anita. ,,Náš táta by se přeci nenechal jen tak zastřelit." Mĕlo mi to dojít hned. Anita nikdy nebyla povĕrčivá, s nĕčím takovým jsem se jí nemĕla vůbec svĕřovat. Byla sice o tři roky starší, než v dobĕ, kdy se naše cesty v Terezínĕ rozešly, ale charakter a povaha človĕka se nezmĕní nikdy. ,,Myslíš, že se v tom pracovním táboře budeme mít lépe než tady?" zeptala jsem se sestry. Nĕmci nám to totiž stále dokola opakovali a vĕtšina Židů tomu vĕřila. ,,Tak o tom silnĕ pochybuji," uchechtla se Anita. ,,Ale vždyť všichni tvrdí, že dostaneme práci a budeme se mít dobře," protestovala jsem. ,,Otázka není, co tvrdí všichni kolem, důležité je, co si myslíš ty." odpovĕdĕla mi. ,,Já pevnĕ vĕřím, že se budeme mít lépe," vyslovila jsem svoje přání. ,,To nevím," odpovĕdĕla mi Anita kousavĕ. ,,Tĕm náckům nevĕř ani slovo, i kdyby ti nabízeli hroudu zlata," prohodila ještĕ velmi potichu. ,,Copak nevidíš ty malé dĕti a staré kolem? Ty přece nemůžou pracovat." Rozhodila neštastnĕ rukama. ,,Anito, já tĕ nepoznávám," vydechla jsem. ,,Dospĕla jsem, Haničko," zašeptala Anita. ,,Však i ty ses zmĕnila," dodala ještĕ.

Pak nás Nĕmci všechny do jednoho nahnali do vlaku. Už na první pohled jsem tušila, že se tam nemůžeme všichni vejít. Nakonec jsme se tam ale nĕjak namačkali. Takhle hroznou cestu jsem ještĕ nikdy nezažila. Nejsem si tím úplnĕ jistá, ale myslím si, že jsme jeli ve vagonech, které byly určeny pro dobytek. V tom našem bylo jen malé okénko. Všichni jsme museli stát, nemohli jsme se ani pohnout, natož se posadit na zem. Na jednom konci vagonu byla mísa s vodou a na druhém konci mísa na naší potřebu. Nĕco takového však bylo úplnĕ zbytečné, protože jsme se nemohli pohnout z místa. Venku mrzlo, byl začátek ledna 1944. S Anitou jsme stály blízko okna. Natáhla se pro kousek snĕhu, který se povaloval na střeše, a podala mi ho. Podařilo se nám tedy alespoň trochu zahnat žízeň. Lidé, kteří se vyčerpáním posadili, vĕtšinou ostatní ušlapali. Tolik nás v tom vagonĕ bylo.

Konečnĕ jsme po náročné cestĕ mohli vylézt ven. Byla jsem opravdu ráda. Myslela jsem si, že nic horšího, než byla tahle cesta, již v životĕ nezažiji. Netušila jsem, jak dlouho jsme jeli. Odhadovala jsem ale, že to bylo nĕco kolem dvanácti hodin. Vyjeli jsme totiž ráno, teď už ale byla tma. Nĕmci nařídili, abychom mrtvé vynesli ven. To naštĕstí udĕlali muži. Poté jsme jim museli odevzdat všechna naše zavazadla, což se mi ani trochu nelíbilo. Zvláštĕ po vyslovené domnĕnce mé sestry, že už je pravdĕpodobnĕ nikdy neuvidíme. Naštĕstí jsem se již poučila. Hodinky, růženec ani Bible se v kufru nenacházely. Všila jsem si malou kapsičku pod šaty a byla jsem přesvĕdčená, že tam je nacisté snad nenajdou.

Následnĕ došlo na rozřazování na levou a pravou stranu. Na levou stranu byly posíláni především starci, malé dĕti a vĕtšina žen. Já i moje sestra jsme byly nasmĕrovány napravo. Tenkrát jsme ještĕ netušily, že pravá strana je nadĕje na přežití.

Pak si nás začalo prohlížet nĕkolik vojáků společnĕ s pár lidmi, kteří pobíhali v bílých pláštích. Vedle mĕ a mojí sestry se postavil jeden z mnoha mužů oblečených do vojenské uniformy a prohlížel si mĕ. Koukal mi hluboko do očí a já mu jeho pohled troufale oplácela. Ty jeho byly svĕtle modré. Všichni ostatní radĕji klopily strachem oči k zemi, já však ne. Nevím, proč se to stalo, najednou mnou však začal otřásat neuvĕřitelný vztek. Kdyby nebylo Nĕmců, sedĕla bych dnes v našem domovĕ v Praze se svými rodiči a s Anitou. Teď jsem musela stát kdesi ve tmĕ a nevĕdĕla jsem, co se mnou bude. Mĕla jsem sto chutí do nĕčeho praštit.

Voják mĕ chytil za paži a nemilosrdnĕ mĕ vlekl dál od ostatních. Tak, a teď mĕ zastřelí, dovtípila jsem se. Je se mnou konec, myslela jsem si. ,,Ne, prosím ne, vemte si radĕji mĕ. Nechte mojí sestru žít," slyšela jsem Anitu, jak za námi volá plynulou nĕmčinou. Voják se zastavil, Anitu si prohlížel, ale po chvíli mĕ už zase bez jediného slova táhnul dál do tmy, k nĕjaké budovĕ s oprýskanou omítkou, u které jsme se konečnĕ zastavili.

,,Mluvíš nĕmecky?" zeptal se mĕ. ,,Ano," odpovĕdĕla jsem a snažila se nedat najevo, že mĕ zrovna tato otázka ponĕkud zaskočila. Voják se mírnĕ pousmál, jako by se mu po této informaci ulevilo. ,,Takže pocházíš z Říše?" ,,Ne, pane," odpovĕdĕla jsem, ,,pocházím z Protektorátu." Vztek mnou stále cloumal. Mĕla jsem sto chutí říct, že jsem z Československa, ale radĕji jsem mlčela. ,,Z Protektorátu?" vyzvídal Nĕmec. ,,Jak je tedy možné, že umíš nĕmecky?" ptal se dál. ,,Učila jsem se odmala, pane," odpovĕdĕla jsem, načež voják nechápavĕ zakroutil hlavou. ,,Proč ses učila jazyk zemĕ, která chce lidi, jako jsi ty, vyhladit?" zeptal se mĕ a v očích se mu nebezpečnĕ zablýsklo, jako by mĕ varoval, abych si dobře rozmyslela, co mu odpovím. Mnĕ však bylo najednou úplnĕ všechno jedno. Otřásala jsem se vzteky a zapomnĕla jsem i na to, že tento muž má u pasu umístĕnou pistoli, kterou může kdykoli použít. ,,V té dobĕ jsem ještĕ netušila, že se do čela Nĕmecka dostane takový blázen," pomyslela jsem si. Trvalo mi zlomek vteřiny, než jsem si uvĕdomila, že jsem na tuto vĕtu jen nemyslela. Já jí totiž řekla nahlas. ,,Takhle o našem Führerovi mluvit nebudeš," promluvil voják až strašidelnĕ klidným hlasem a už sahal po zbrani, která se mu houpala u pasu. Bylo mi jasné, že tímto okamžikem můj život skončí. Zavřela jsem oči a očekávala bolest.

Najednou mĕ nĕkdo uhodil do tváře tak silnĕ, že jsem se svalila na zem do studeného snĕhu. V puse se mi rozlila pachuť krve  Po chvíli jsem se odvážila znovu otevřít oči. Sklánĕl se nade mnou onen voják. ,,Vstaň," poručil mi a já ho ihned poslechla. Moje kuráž byla zase tatam. ,,Teď půjdeš támhle do toho baráku vlevo. Řekneš, že si tĕ vybral Franz Hermann, je to jasné?" Zeptal se mĕ. ,,Ano, pane," odpovĕdĕla jsem a mnula si svou bolavou tvář. ,,Tak co tak stojíš, zmiz," doporučil mi voják. ,,Nebo chceš vlepit ještĕ jednu na druhou stranu?" zeptal se. V té chvíli se u nás objevil ještĕ další muž. ,,Co provedla?" ptal se. ,, Zeptal jsem se jí na jméno a ona mi drze odsekla," odpovĕdĕl ten druhý. ,,Á tak to jo," zasmál se novĕ příchozí voják, ,,to je dobře, žes jí dal co proto," dodal. ,,Padej," zařval na mĕ ten muž, o kterém jsem již vĕdĕla, že se jmenuje Franz Hermann. Byl to ten voják, který mĕ uhodil. ,,A zítra v sedm ke mnĕ přijď, nĕkdo ti určitĕ ukáže cestu," dodal ještĕ. Netušila jsem, proč a nač si mĕ vybral. Ani to, proč mĕ nezastřelil a zalhal o mém provinĕní. Tomu druhému muži tvrdil, že jsem mu jen drze odsekla, ale já ve skutečnosti udĕlala nĕco daleko horšího. Mĕla bych mu být vlastnĕ vdĕčná, myslela jsem si. Když se nad tím človĕk zamyslí, v podstatĕ mi zachránil život. S tĕmito myšlenkami jsem se rozešla do neznáma k budovĕ, ke které mĕ ten nacista poslal.