Zakázaná láska

Edita

Pohled Franze:

Kráčel jsem spolu s Hanou na místní úřad. Adolfa s Friedou jsme nechali na pokoji a oba dva jsme doufali, že až se vrátíme zpĕt, bude hostinec stát stále na tom stejném místĕ. V duchu jsem se snažil uklidňovat, že jsou přece oba dva rozumní, nemohl jsem se však zbavit představy vytopeného nebo vyhořelého hostince, kterou jsem vidĕl před očima živĕji, než bych si přál.

Dnešní den byl opravdu náročný. Z jednoho úřadu nás posílali na druhý a z druhého zase na třetí, ale nikde nám nedokázali pomoct. Pomalu jsem se začínal bát, že Editu už nikdy nenajdeme. Po válce skončila spousta dĕtí na ulici a zdálo se, že nikdo nemá náladu, čas ani finanční prostředky, aby s tím nĕco dĕlal. Nakonec nás poslali do nedalekého sirotčince pro židovské dívky, ve kterém by se prý Edita mĕla nacházet.

Došli jsme až za ředitelkou a předložili jsme jí naši prosbu. Nezdálo se, že by byla zrovna dvakrát nadšená. Alespoň mluvila nĕmecky, a tak jsem se mohl zapojit do konverzace. Hana se pustila do lhaní a umínĕnĕ ženu přesvĕdčovala, že je Editina kmotra. Fakt, že je Hana jen o sedm let starší než Edita a tudíž nemůže být její kmotrou, ředitelce sirotčince nejspíše unikl, neboť se netvářila nĕjak zvlášť podezřívavĕ. Hana v přesvĕdčivém lhaní však pokračovala a dokonce začala tvrdit, že my dva jsme manželé. Doklad jsme prý mĕli schovaný v našem domĕ, který bĕhem bombarodování vyhořel. Představení ukončila tím, že se rozplakala. Musím uznat, že byla opravdu přesvĕdčivá. I já jsem jí to skoro uvĕřil.

Když jsem ředitelce před obličejem zamával sto korunou, nakonec souhlasila a slíbila nám, že nám Editu svĕří do péče. Uvĕdomoval jsem si, že nám štĕstí hrálo do karet. Válečných sirotků bylo v té dobĕ opravdu hodnĕ, a tak i ředitelka musela být ráda, že se jí v budovĕ uvolnilo alespoň jedno místo. Navíc potřebovala peníze a v neposlední řadĕ se bĕhem války ztratilo spoustu papírů a dokumentů, a tak se snad už ani nedalo dohledat, kdo je skutečná Editina kmotra.

Vĕřte tomu nebo ne, ale o pár hodin pozdĕji jsme i s Editou sirotčinec skutečnĕ opouštĕli. Edita byla jedenáctiletá dívenka, která svou výškou převyšovala vĕtšinu svých vrstevníků. Na jejím vzhledu by vás jistĕ upoutaly její vlnité, hnĕdé vlasy, které jí v copu sahaly až do půly zad a veliké, upřímné, hnĕdé oči. Nevypadala jako tipická Židovka. Edita kráčela tĕsnĕ vedle Hany, o nĕčem spolu v češtinĕ konverzovaly. Šel jsem vedle nich a snažil se z jejich gest a tónu hlasu pochopit, o čem hovoří. Nepodařilo se mi to. Musím se přiznat, že mĕ předtím vůbec nenapadlo, že Edita nebude mluvit mým rodným jazykem. Tento fakt celou situaci komplikoval. ,,Neboj, je mladá, za dva roky bude umĕt plynnĕ nĕmecky," sykla mým smĕrem Hana, jako by mi snad četla myšlenky. Tato skutečnost mĕ moc neuklidnila, spíše naopak. Dva roky je opravdu dlouhá doba, myslel jsem si.

Když jsme dorazili až na pokoj, Hana představila Editĕ Adolfa a Friedu. To odpoledne se rozpršelo, a tak jsme nemohli jít nikam na procházku. Edita si vytáhla ze svého kufru knížku a pustila se do čtení. Adolf a Frieda spolu hráli dámu, a tak jsme s Hanou mĕli čas jen pro sebe. Hana se chopila houslí a pustila se do hraní. Narozdíl ode mĕ hru na housle ovládala opravdu velmi dobře. Po chvíli jsem se k ní přidal a začal jsem jí to tím svým vrzáním kazit.

,,Ty to dĕláš schválnĕ," obvinila mĕ Hana, když jsem již po páté zahrál tu stejnou chybu. ,,Proč bych to dĕlal schválnĕ?" zeptal jsem se s povytažených obočím. ,,Dlouho jsem necvičil, nemůžu za to. Ne každý má dar od Boha tak jako ty," dodal jsem ještĕ a Hanu si zamyšlenĕ prohlížel.
________________________________________

,,Co to je?" zeptal jsem se večer Hany, když z kabelky vyndala jakési dopisy a začala je jeden po druhém rozbalovat a číst. ,,Dopisy, které jsme já a Anita posílali rodičům v dobĕ, kdy byli oba dva již pravdĕpodobnĕ mrtví," odpovĕdĕla mi a otevřela další obálku. ,,Dala mi je ta sousedka, kterou jsme včera potkali." ,,A můžu se podívat?" zeptal jsem se a dopisy jsem zvĕdavĕ pozoroval. ,,Samozřejmĕ," odpovĕdĕla mi Hana a posunula ke mnĕ rozbalenou hromádku dopisů. Nedočkavĕ jsem se pustil do čtení.