Dominiku?|Nik Tendo[DOKONČENO]

All the best!

Do tašky jsem si dávala poslední věci, co si beru s sebou. Opravdu se mi tam nechce, ale nechci Gabču zklamat. Je to moje kamarádka tak by bylo blbý, kdybych nepřišla. Jenže mě se tam nechce z jednoho důvodu. Vlastně oni ty důvody jsou dva. Za prvé, protože tam nikoho nebudu znát a za druhé, protože budu sedět zase někde odděleně v rohu, abych se vyhla kontaktu cizích lidí. Jsem totiž introvert a vážně nerada poznávám nový lidí. Jenže tahle akce je úplný opak. Tady jde hlavně o seznamování. Obzvlášť pro mě. Jako kdyby mi to dělal někdo naschvál. Nejradši bych jí zavolala ať to otočí a nečeká na mě. Jenže za půl hodiny tu má být a ta chata je celkem z ruky.

,, Adino?" Zavolala jsem ze svého pokoje. Vím, že nenávidí, když jí tak říkám, ale jsem holt škodolibý člověk. Divím se, že mě za to ještě nezabila.

,, Neříkej mi Adino!" Zařvala na mě nazpátek trochu vytočeným hlasem a mě to donutilo se zasmát. Tak jinak. Vím jak na ní.

,, Adélko?" Řekla jsem přiblble a ona hned přiletěla do mého pokoje. Opřela se o rám dveří a upřeně mě pozorovala. Na tváři jí hrál její typický úsměv a v ruce svírala jablko. Už zabalenou tašku jsem položila na postel a věnovala jí svůj pohled.

,, Že mi pučíš powerbanku?" Udělala jsem psí oči a uculila jsem se. Jelikož ona narozdíl ode mě powerbanku vlastní. Vždycky, když jedu někam pryč, což se moc nestává. Snažím se jí přemluvit, aby mi jí půjčila. Ale jelikož je to moje zlatíčko. Vím, že mi jí půjčí. Obrátila oči v sloup, obrátila se zády ke mě a odešla do svého pokoje. Já jsem jí, jak nějaký poslušný pejsek následovala. Ze svého šuplíku vytáhla powerbanku a podala mi jí.

,, Jestli jí stratíš nebo rozbiješ. Nepřej si mě" Skrčila obočí a ukázala ukázkováčkem jako nějaká učitelka. Jen jsem jí kývla, že se nemusí ničeho bát. Odkráčela jsem zpět do svého pokoje a powerbanku si dala do menší kapsičky v tašce. Málem bych zapomněla na kartáček a pastu. Rychle jsem v koupelně popadla kartáček společně s pastou a hodila je do své kosmetické taštičky.

Podívala jsem se po bytě, kde je Áďa, ale nikdo nikde. Zbýval mi balkón, na který když jsem přišla. Seděla na židli a spokojeně potahovala nikotinový kouř do plic. Jen jsem nad tím zakroutila hlavou a sedla si se svým, ještě nedopitým čajem vedle ní.

,, Bez tebe to tam nebude ono" Řekla jsem své myšlenky nahlas a zároveň prolomila ticho, které mezi námi vládlo a dál se rozhlížela po Pardubicích. Nikdy bych neřekla, že v tomhle městě skončím a to jen kvůli škole. Ano z Pardubic nejsem a Áďa taky ne. Obě jsme z Liberce a sem jsme utekli hlavně kvůli rodině a škole. Obě to máme v rodině dost komplikovaný a chtěli jsme se vyhnout nekonečným hádkám, které byly pořád dokola jedno a to samý. Moji rodiče mě neměli moc v lásce bych řekla. Pořád jsme se hádali kvůli mě. Že jsem nevychovaný spratek a nikdy mi nikdo neřekl důvod, co dělám vlastně špatně. Protože jsem si sama nebyla vědoma své chyby, kterou jsem údajně podle nich nějakým způsobem dělala. Z mého přemýšlení mě vytrhlo oznámení na novou zprávu v mém mobilu. Vytáhla jsem mobil ze zadní kapsy džín a podívala se na příchozí zprávu.

Jsem tu tak pohni. Přečetla jsem si jednoduchou zprávu od Gabči. Na nic jsem nečekala a odnesla už prázdný hrnek do dřezu. V pokoji jsem si vzala svojí tašku a šla se rozloučit s Áďou. Je to divný, ale i na ty dva dny mi bude moc chybět. Pevně jsem jí obejmula a už bych jí radši nepustila. Nevím proč, ale měla jsem trochu tucha, že se něco stane, když tam se mnou nebude. Protože když už teda někam jdu, což je fakt malá pravděpodobnost, že někam zmizím. Tak jedině s ní. Jsem vážně na ní vázána a to na tolik, že bych jí sebou brala úplně všude. Jsem na ní asi fakt závislá, jak se na sebe tak koukám. Jsem takový klíště, který se k ní přisaje a už nechce pryč. Taková moje druhá matka.

,, Zlato budeš mi chybět" Zesmutněla jsem a ještě jendou mezi dveřmi jí obejmula. Když jsem se oddtahovala a byla připravená k odchodu. Nesměla chybět jemná pusa na líčko, kterou jsem jí věnovala.

,, Ty mě. Neboj. Hlavně se mi vrať v pořádku domů" Usmála se na mě a ze schodů mi ještě zamávala. Já jí zamávání s úsměvem opětovala a už vycházela z panelového domu pryč.

...

Dojeli jsme na místo činu, kde se oslava konala. Byly už tři hodiny a už tu bylo pár lidí. Pár? Pro mě snad celý Pardubice. Ještě než jsem se odhodlala vystoupit z auta. Jsem se zhluboka nadechla. Gabča už dávno vystoupila a vytahovala mi tašku z kufru. Nabrala jsem veškerou odvahu a vylezla z auta. Když jsem vystoupila, začaly se mi nehorázně klepat ruce a moje srdce začalo bít jako o závod. Moc dobře jsem věděla, že tohle nedopande dobře. Vzala jsem si svoje věci a Gabča mi šla ukázat, kde budu spát.

,, Tak tohle je teď na jednu noc tvé království" Otevřela mi dveře od pokoje, ale dost mě znepokojovalo, že tam bylo o trochu víc posteli než jsem si myslela, že bude. To mi snad chce ještě říct, že se budu s někým o ten pokoj dělit?! Proboha já už vážně nevím, jestli se nemám radši jít zabít, než abych se s někým dělila.

,, Asi tu nebudu úplně sama co?" Nervózně jsem se na ní podívala a ona pouze přikývla. No to snad ne. Prosím bože hlavně ať to nejsou žádní dementi. Těžce jsem se nadechla a odložila si věci na postel v rohu místnosti. Gabča stále stála mezi dveřmi a pravděpodobně čekala na mě. Ještě než jsem k ní šla, vylovila jsem v tašce dárek pro ní. Přišla jsem k ní a obálku si dala za záda.

,, Tak Gábi, všecho nejlepší, hodně štěstí, zdraví, lásky a hodně peněz. Tady máš ode mě takovou maličkost" Pokusila jsem se o úsměv, který mi oplatila. Do ruky jsem jí dala obálku, v níž byla poukázka.

,, Děkuju moc to jsi nemusela, ale teď pojď seznámím tě s ostatními" Jako díky mě obejmula. Když se odtáhla, chytla mě za ruku a táhla zase ven mezi lidi. Téhle věty jsem se přesně bála. Já nechci poznat nové lidi. To je ten problém. Jenže z tohohle už se nevykrotím. A to žádným způsobem.

Ještě než jsme došli ven na zahradu. Jsme nejprve šli do snad největší místnosti v téhle chatě. V rohu té místnosti se nacházela rohová sedačka, na které sedělo pár lidí. Převážně kluci, což mě znepokojilo ještě víc. Snažila jsem se o úsměv, abych aspoň trochu zapůsobila, ale to mi bohužel dělalo problém. Cítila jsem se hrozně. Chtěla jsem odsud utéct a už se nevrátit. Ale problém byl, že Pardubice jsou odsud moc daleko. Takže bych stejně daleko moc nedošla. Zavřela jsem oči. Nadechla jsem se a po té hned vydechla všechen vzduch ze svých plic.

,, Lidi tohle je moje kamarádka Ella" Postavila mě před ní a mě se vyskytl pohled na všechny lidi v místnosti. Střetla jsem se s pohledem bruneta, který seděl na kraji sedačky a důkladně si mě prohlížel. Trochu jsem znervózněla. Trochu víc. Jeho tvář pokrývalo několik tetování, ale nejvíce mě zaujal jeho krk, na kterém se nacházela nejspíše pavučina. Doufám, že to mělo představovat pavučinu. Dost mě zajímalo jejich význam. Neříkám nic, ale líbili se mi. Sama jsem velký milovník tetování.

Všichni se mi postupně představili až nakonec došla řada na něj. Byl vážně o proti mě dost vysoký. Mohl mít přes metr devadesát. Bohužel se svými stošedesáti můžu jít někam. Natáhl ke mě ruku a já jí ze slušnosti příjmula.

,, Dominik" Usmál se na mě. Má vážně sladký úsměv. Nervózně jsem se usmála. Trochu mi trvalo než jsem se vymáčkla a představila se mu. Jenže jsem byla tolik v šoku, že jsem nebyla schopná vydat ani hlásku.

,, Ella" Dostala jsem ze sebe, ale neodtrhávala od něj pohled. Nechápu co se to se mnou děje. Stačí mi jeho pohled na mě a já jsem úplně v transu. Tohle se mi ještě nestalo a doufám, že se to nebude ani opakovat.

...

Dnes tu mám pro vás další část tohoto příběhu, protože dneska mám psací den😝. A toho si važte, protože to se normálně u mě nestává.😂 Už se nám tu konečně objevil Dominik tak uvidíme, co se stane dál🔥. Nevím co bych vám sem měla dál psát. Jen asi to ať mi napište nějaký váš komentář❤.
Tak zase ahooj🌸