Army Guard || 1D

1.

Zvuk vibrování a následné první tóny mého mobilu mě probudily. Zamžourala jsem a otráveně vypla budík na mobilu.

Zase vstávat? Achjo... Vždyť teprve před několika hodinama (přesně před šesti a půl) jsem šla spát, tak jak to, že už zase vstávám?

Pomalu jsem se vyhrabala z vyhřáté, tvrdé postele a přešla ke skříni, ze které jsem si šnečím tempem vyndala své obvyklé sportovní oblečení - tříčtvrteční černé legíny a sportovní triko. Plus spodní prádlo samozřejmě. Tady v kasárnách se nevyplácí ho nemít... Ne že bych to zkoušela, ale už jen ty nadržené hovory mladých vojáků jsou dost. Natož, kdyby se uskutečnily.

Rychle jsem se oblékla a přemístila se do rohu místnosti, kde se nacházela jakási provizorní koupelnička. Rychle jsem ze sebe udělala člověka a vyšla ze svého kasárenského pokoje. Samozřejmě - mám byt, jsem šéfová těhlech svalnatých zvrhlíků a byt je bonus tohoto místa, ale občas zůstávám tady a to zejména ve dnech, kdy nestíhám pomalu ani jíst, natož si to šupajdit do bytu.

Šla jsem dlouhou chodbou kolem pokojů dozorců. Po cestě jsem krátce zaklepala na jedny dveře a šla dál, načež de ozvalo otvírání dveří. Ohlédla jsem se a usmála se na blond kluka, který ještě rozespale koukal a snažil se probudit.

Zase jsem se věnovala chodbě a šla pořád dál.

Vyšla jsem ven. Chlad ovál mou kůži a já si na sebe natáhla mikinu, kterou jsem měla doteď přehozenou přes paži.

Začala jsem skákat jako žába nahoru a dolu, abych se zahřála. Po chvilce jsem zaslechla dopadání dalšího páru nohou.

,,Dobré ráno," zasmála jsem se a začala se trochu protahovat.

,,Dobré," vydechl Jacob. ,,Jakto, že jsi ráno tak živá? Já se vždycky teprv rozkoukávám, když ty už klepeš..." zavrtěl hlavou a taky se začal protahovat.

,,To víš. Já jen umím hospodařit s časem a chodím spát tak, jak potřebuju," zasmáli jsme se.

,,Tak to mě budeš muset naučit," křikl, když se rozběhl po naší obvyklé trase. Následovala jsem ho.

Jacob je můj nejlepší kamarád. Má skoro stejně vysokou hodnost jako já a známe se vlastně už od začátku. Nastupovali jsme sem spolu a oba jsme museli opravdu tvrdě makat, abychom se tu udrželi, protože to, že jsem tady a že mám tak vysokou hodnost, za to může otec, dříve to tu vlastnil a po jeho smrti jsem to tu zdědila... A já pak povýšila Jaka. Ano, můžete to brát jako podvod, ale neudělala bych to, kdybych nevěděla, že si to zaslouží.

Museli jsme denně plnit příkazy, stále mučit fyzickou kondici, protože nám ze začátku zvyšovali počty různých cviků. Každý den. A to byl záhul, i když jsme se půl roku před nástupem připravovali. Věděla jsem, že táta umře. A on také. Všechno zařídil a když zemřel, nastoupili jsme na výcvik. Až pak jsem se stala ředitelkou této základny.

S Jakem jsme se poznali hned první den a od té doby jsme si sobě navzájem chodili stěžovat na bolesti svalů a kloubů. A tak se z nás stali přátelé.

Je to blonďák, občas se jeho vlasy zdají i hnědé. Vypadá to, jako by se mu brava vlasů měnila. A aby vypadal víc drsně, nechal si narůst fousy, ale sluší mu to. Je opravdu hezký, ale nic mezi námi nikdy nebylo. A nebude. Dali jsme si slib, že za žádnou cenu nezkazíme náš vztah, jaký máme teď. Jsme jako bratr a sestra. On je starší, je mu dvacet tři, ale často o tom pochybuji, díky jeho chování. Někdy se dokáže chovat jako právník a jindy má náladu na blbnutí, jako malé děcko. Ale právě za to ho mám tak ráda.

,,...kliky. No a tak jsem mu pro jistotu napařil dalších pět, aby měl proč repta," vyprávěl mi Jacob jeho historku z minulého dne, ale já ho moc nevnímala.

,,Umhm," zamručela jsem.

,,Ty zase nevnímáš, že ne?" uchechtl se a zboku do mě škodolibě narazil. Vypískla jsem, když jsem ztratila rovnováhu a málem sletěla k zemi.

,,To ti nedaruju, Damondsi!" křikla jsem a on začal s předstíraným strachem utíkat. A já hned za ním.

Doběhla jsem ho a zachytila ho zezadu za jeho mikinu, čímž jsem ho trochu přiškrtila, ale jsem si jistá, že je zvyklý.

Zastavil se a já toho využila. Chytla jsem ho za ruku a bleskově se pod ní protočila, čímž jsem mu ji zkroutila do jakési vrtule.

Jenže to by to nebyl on, kdyby se pouze neuchechtl a použil 'vysvobozovací chvat'. Ani jsem se nenadála a byla jsem já ta se zkroucenou rukou.

,,Nezapomeň, že jsem prošel stejným výcvikem," řekl, zasmál se a hned potom mě pustil.

Zamračila jsem se. ,,Blbče." sykla jsem. Zazubil se a rozběhl se nazpátek ke kasárnám, protože už bude půl šesté.

Začalo svítat a já s Jakem doběhla ke kasárnám.

,,Tak v šest na snídani," mávl na mě Jacob a zalezl do svého pokoje. Já na něj taky mávla a dál jsem pokračovala do svého pokoje.

Dala jsem si rychlou sprchu a oblékla se do uniformy. Pak jsem vyrazila směr jídelna.

Šla jsem chodbou a potkávala další vojáky stejných, ale i jiných hodností, než mám já s Jakem. Ale všichni měli jedno společné - měli moc. Mohli velit vojákům, kteří teprve začínali. Mohli jim dávat rozkazy, povely. A to byla obrovská moc. A já ji měla také. Ale rozhodně nejsem svině, co toho zneužívala, jako jiní. Já ale měla ten bonus, že jsem mohla velit i těm velitelům. Takže i Jakovi. Ale zbytečně jsem to nedělala.

,,Pardon, vy jste Letticia Ramondová, že?" ozval se za mnou mužský hlas. Otočila jsem se a spatřila urostlého muže.

,,Ano." přikývla jsem a přešla k němu. Natáhl ke mně ruku a já ji váhavě uchopila.

,,Paul Higgins. Můžu s vámi mluvit?" zeptal se. Zamračila jsem se, ale nakonec jsem přikývla.

A tak jsem se zase otočila a vedla pana Higginse chodbou do mé pracovny...

-------
Tak co na to zatím říkáte? :3

Jo a těm hodnostem a těm věcem ohledně moci to taky neberte vážně. Sice mám v rodině 2 vojáky, ale skoro nic o tom nevím, takže... Chápete :)