Poslední: Síla Srdce~

Seznámení

,,Mí bratři a sestry. Volám vás sem kvůli strašné události, která se stala." Sleduji pohled každého že smečky, jak pozorně poslouchají. 

Všichni...až na mé syny. Ty jsou zase někde v tahu a já už nevím, jak je naučit poslušnosti. Jenže to není tak důležité, jako zpráva, kterou musím sdělit své smečce a poslat tu zprávu okolním smečkám.

 ,,Včera večer byla vyvražděna Bílá smečka." Ticho prolomil šum, jak se každý začal bavit o té tragédii. Je to nečekané, ale bohužel se to stalo. ,,Ale jedna vlčice přežila. Je to mladá dívka, která je dcerou alfy. Odteď ji berte jako člena smečky. Naučte ji naše pravidla a zvyklosti. Beru ji jako moji vlastní dceru a kdokoli jí ublíží, je pro mě mrtev. A nikomu neříkejte, že přežila dcera alfy. Rozchod. Do kanceláře přijdou Alent, Mia a Lea." A s tím mířím do své pracovny.

Je to velká místnost obložená kamennými kostkami. Střecha i podlaha jsou z tmavého dřeva jako i nábytek kolem. Dvě velká okna jsou směrem na západ, takže celé odpoledne tu je světla dost. Stůl je kulatý a stojí hned u jednoho z oken vlevo od vchodových dveří. Napravo jsou velké dvě skříně. Jedna obsahuje mapy všech smeček. Ta druhá zase historii Lesní smečky. Naproti stolu mám vždy dvě křesla. Každou chvíli potřebuji mluvit s někým ze smečky a zadávat jim úkoly. Jakmile vešli poslové, hned jsem nasadil kamennou tvář alfy.

Elis:

Pomalu se probouzím. Cítím se už lépe. Mám více síly. Jen můj žaludek by potřeboval něco sníst. Dlouho jsem nic nesnědla. Ale potřebuji někoho najít. Nebo lépe najít kuchyni.

Opatrně lezu z postele a vydávám se k bílým dveřím dělící můj pokoj a nový prostor, který neznám. Natahuji ruku ke klice, když v tom...

,,Chyť mě Petere!" Mladý kluk vbíhá do pokoje aniž by si mě všiml a naráží do mě vší silou, takže nakonec oba končíme na zemi. ,,Jsi v pořádku Paule?" Druhý mladík mu pomáhá vstát a pak se oba zaměří na mě. ,,Ty nejsi z naší smečky. Vypadni dokud můžeš než zavoláme otce. On je tu alfou," říká kluk, co ho ten druhý nazval Paul. Kouká na mě tak opovrženě.

Pomalu vstávám a snažím se říci všechno. Jenže mě zachraňuje ten muž z rána. ,,Tak tady jste vy dva." Bere kluky za jedno ucho a kluci se v bolesti kroutí. Pro nás vlky je vlastně ucho jedno z citlivých míst. Kluci se na mě podívají a žádají mě o pomoc.

 ,,Prosím. Nechte je. Oni to tak nemysleli. Ani neví, že jsem vlastně už členem vaší smečky." Znovu se mi hrnou slzy do očí, a aby to kluci neviděli, běžím zpět do postele. On je bere dovnitř a zavírá dveře, za které jsem před minutou chtěla jít.

,,Omluv mé syny. Kdyby byli na schůzi, tak by věděli co se stalo a proč tu jsi." Pouští kluky a ukazuje jim ať si sednou. Převypravuje jim můj příběh a kluci div nebrečí se mnou. Teda pouze Peter. Paul se tváří nezaujatě.

,,A proto je od teď součástí naší smečky. Nikdo však nesmí vědět, že žije. Určitě by ji zabili, kdyby se Horská smečka dověděla, že žije." Pak jim cuchá vlasy a odchází pryč.

Teď si můžu prohlédnout ty kluky trochu více. Jsou to bratři Paul a Petere. Mají stejnou výšku, ale já jsem oproti nim malá. Paul je opálený. Má hnědé vlasy na krátko ostříhané a šedé oči. Za to jeho bratr Peter je určitě starší. Má blond vlasy vyholené na pravé straně, černé oči jako můj otec a je méně opálený než já.

,,Jmenuji se Peter," podává mi ruku a já na něho koukám. Ale asi to je tady zvykem a tak beru svoji ruku a chytám tu jeho. On se usměje, jako největší blbec a znovu si sedne. Lehce drkne ramenem do Paula a ten poslušně mi podává taky ruku. I když moc se mu nechce.

Při dotyku jeho ruky jsem ucítila hřejivé teplo. Pocit bezpečí a něco jako...ani nevím, jak to pojmenovat.

,,Já jsem Elis. Těší mě Petere a Paule."

Tak. Další kapitola je tu.

Děkuji za podporu. Hvězdičky i nějaký ten komentář mě nutí psát dále.

Vaše Starry