Poslední: Síla Srdce~

Smrt A Druh

Čas plyne a Elis, Peter a Paul jsou už dospělí. Alfa nebo-li Andrew je vážně nemocný a už starý na to dělat alfu Lesní smečky. A tak na jeho místo nastupuje Peter. 

Z Petera se stal pravý muž. Jeho vlasy jsou sice stejné jako, když byl malý. Za to jeho obličej a postava plná svalů mu dodávala mužnost. A Paul je na tom stejně. Akorát Paul...stále je na mě hnusný a je i odtažitý. Furt se mi vyhýbá a nebo řekne něco co ho ani nemrzí.

Zrovna teď sedím u Andrewa a snažím se mu ulevit od bolesti. Trochu jsem od Lucie pochytila pár rad a tipů proti bolestem a menším zraněním.

,,Jsi hodná. A to, když jsi byla malá, jsem se o tebe staral já. A teď se staráš ty o mě." Jeho hlas byl slabí. Ale pro nás vlky to není těžké slyšet.

,,Díky tobě mám druhou rodinu, kterou mám ráda. A teď je řada na mě, abych se postarala já o tebe." Vytvářím smutný úsměv a chytám jeho ruku, která je už tak slabá. On se usmívá a druhou mě hladí po tváři.

,,Elis, pamatuj. Vždy jsi pro mě byla jako dcera. Ale asi je čas odejít. Už na tomto světě nemám co dělat. Teď je řada na Peterovi. A na Paulovi. Prosím..." hledím do jeho očí a hltám každé slovo. ,,Postarej se o mé syny. Teď budou potřebovat podporu. A hlavně tvoji pomoc."

A tím se  jeho oči navždy zavřeli. Po tvářích mi stékali slzy a ta rána, která následovala v mém srdci byla stejná, jako u mámy a táty. Brečím, protože znova zažívám tu bolest. Bolest, kterou jsem nechtěla už nikdy zažít.

Do pokoje mezitím vběhli kluci. Peter si klekl vedle mě a i on se rozbrečel. A Paul? Ten vyběhl pryč z pokoje. ,,Paule!" křičel Peter na svého bratra, ale ten neposlouchal a zavřel se ve svém pokoji.

Opatrně vstávám a chci odejít, aby zůstal Peter osamotě se svým otcem. Něčí ruka mi v tom však brání. Peter mi křečovitě drží ruku a stahuje si mě do svého objetí. Nevím co ho to napadlo, ale nechávám ho. Umřel mu otec a zároveň alfa Lesní smečky. To je velká rána pro každého.

,,Petere..." Opatrně mu dávám svoji ruku na tvář a utírám mu neposedné slzy. On se na mě usmívá a schovává svoji hlavu v mém klíně. Hladím ho po jeho vlasech. Ale slova útěchy nepřichází. K čemu by však byli? Jsou to slova, která neumí ulevit od bolesti.

,,Elis. Co...co ti říkal jako poslední?" Proč se na to ptá? Ale i tak se rozhoduji mu to říci. Teď nemůžu myslet na otázky. ,,Že vás má rád. Že máš vést jeho smečku tak, jako on." To, že je mám chránit a držet spolu ani neříkám. Nechávám si to pro sebe. Bude to tak i lepší. Pro všechny. Já nejsem z jejich smečky, i když mě přijali s vřelým srdcem a úsměvem na tváři.

Když se Peter vybrečel, mě pustil a vydal se vše oznámit celé smečce. Já ještě zůstala  v pokoji a hleděla na člověka, který mi dal nový život. Novou rodinu. A hlavně druhého otce. 

,,Ty jsi ještě tady?" Paul jde ke mně a zastavuje se tak metr ode mě. Jeho pohled znám. Pohled, že je čas odejít a zmizet z této smečky. To kvůli mě se všechno stalo. Kvůli mě umřel Andrew. ,,Neboj se. Ještě dnes si sbalím věci a odejdu ze smečky. Stejně mám úkol, který musím splnit." Ano. Musím zabít muže co vyvraždil celou moji rodinu. Dante zemře. O to se postarám. A do té doby jsem si dala slib, že nechci druha. Nechci milovat. Takovou bolest bych neunesla.

Vstávám a chci odejít. Ale kousek ode dveří se mi však staví do cesty a vší silou mě objímá. 

To je poprvé co mě objal. Klepe se. A brečí. ,,Neodcházej. Potřebuji tě. Peter tě potřebuje." Teď je mi Paula opravdu líto. Ale další věta mě nutí se nad vším zamyslet. ,,Já tě potřebuji Elis. Zůstaň tu se mnou." Poprvé ve svém životě se cítím dobře. A pak přichází znovu ten pocit. Ten pocit bezpečí.

Děje se však víc věcí než jen naše pocity. 

Kolem mě a Paula se zjevuje mlha a z ní vychází mužská postava. Není moc dobře vidět. Je dost průhledná. Jako duch.

,,Paule a Elis. Druh a družka. Odteď patříte k sobě." Jeho magický hlas se mi vryl do kůže. ,,Nesmíte toho druhého zradit ani mu ublížit. A vážit si toho co vám dává sám bůh." A s těmito slovy se znovu ocitáme v pokoji.

Paul je můj druh? Nenene. To ne! Já nechci druha. Ne dokud nebudu mít hlavu Danteho. Vší silou vybíhám z pokoje a mířím do toho svého. Zavírám dveře nebo spíše  s nimi bouchám opravdu silně a zamykám je. Těžké kroky se zastavují u mých dveří. ,,Elis. Prosím otevři." Mlčím. Jenom zase brečím. Ještě jsem se ani neproměnila ve vlka. Kluci už to dávno umí. Ale já ne. Třeba jsem ta co se už nikdy nepromění.

A Paul je mým druhem? Ne. Ano mám ho ráda. A to hodně. A pokud je mým druhem, tak..." V pokoji mám otevřené okno. Proudí sem krásný čerstvý vzduch plné smrti a lásky zároveň. A v něm se zjevuje Paul.

Už jsem zapomněla, že vždycky když mě chtěl provokovat, vylezl na okno mého pokoje a dělal blbosti. Říkal věci, které mě mrzeli.

,,Elis. Prosím. Nech mě něco ti říci." Své uslzené oči směřuji na něho a ukazuji, že může pokračovat. Zase to bude něco co mi ublíží ještě více. To by k němu sedělo.

,,Já vím už dlouho, že jsi moje družka. A proto jsem se choval, jak jsem se choval. Bál jsem se, že mě nebudeš chtít mít za druha." Opatrně se vydal ke mně a já se nechala obejmout do jeho medvědího objetí. Je to tak příjemný pocit. Být v jeho objetí. Být s ním.

***

Po nějaké době jsme vylezli oba z pokoje a šli za Peterem. Ten byl ve své nové pracovně. Byl určitě unavený. Není zvyklí dělat alfu. Ale on je ten pravý co bude nejlepší alfou naší smečky.

,,Dále." Vstupuji do pokoje jako první a sleduji Petera v tom nejhorším stavu únavy. ,,Měl by sis odpočinout. Alespoň na chvíli." Jdu k němu a beru jednu jeho ruku do té své. On se na mě usmívá a ztěžka vstává. Paul mi jde pomoci a spolu ho vedeme do jeho pokoje.

Ten výraz, když dopadl do peřin. Měkkých a příjemných peřin. ,,Zůstaneš tu se mnou Elis?" Chci tu zůstat. Jenže u Paula se najednou objevili vlčí oči. Že by žárlil?

,,Zůstanu tu s tebou. Slíbila jsem vašemu otci, že se o vás o oba postarám." Jdu k Paulovi a jemně se ho dotýkám jeho pevné hrudi. Jemu se mění znovu oči do lidských a sleduje ty mé. Tentokrát se nepletu. V jeho očích je žárlivost a láska.

Že by to pouto druh a družka bylo až tak silné? ,,Ale s bráchou zůstanu i já." řekl pevně a lehnul si vedle bratra. Ten si něco zamumlal pod vousy a brzy i usnul.

Já se uvelebila v jednom křesle u okna a sledovala krásnou oblohu plnou barev. Západ slunce mě vždycky dokázal uklidnit. I teď jsem klidná. Jen kdybych se dokázala proměnit. To je mé přání. Být nejen člověk, ale i vlk.

Nakonec usínám v náruči svých snů.

Ahojky. Další díl je tu. Kdybych nevydávala kapitoly v dané dny, tak se velmi omlouvám. Škola se rozhodla mě zničit. Máme teď mnoho písemek a úkolů, které musím udělat.

Děkuji všem co mě chápou.

Vaše Starry