Nové Dimenze

Stopy Slunce

 Když Juliet vyběhla na kopec, její oči žasly úžasem. Isaac stál po její levé straně a pyšně se usmíval.

,,Tyhle výrazy mě nikdy nepřestanou bavit." řekl a pobaveně se podíval na Juliet.

Musela zatajit dech. Tyčily se před ní vysoké hradby slonovinové barvy, které byly přibližně ve výšce londýnských mrakodrapů a vše před sebou vrhaly do temného stínu - mimo kopec, na kterém teď stáli. Mezi hustými vrstvami zelených stromů a mohutnými balvany pokrytými mechem, vedla úzká travnatá cestička. Ta ústila u nerovnoměrných schůdků, které vás zavedly přímo k jediné průchozí části hradeb a zároveň k jedinému zdroji světla. Tam byl vysoký obloukový průchod, který vypadal, že slouží k přepravování nějakých velkých nákladů. Byl ale až zbytečně vysoký. I dvoupatrový autobus by vedle něj působil jako mravenec vedle slona.

,,Myslím si, že bychom měli pokračovat." odfrkla Caelia. Přestože stáli přímo vedle Juliet, slyšela je jakoby z dálky, pořád ještě byla plně ohromena tím, co viděla přímo před sebou.

,,Ale prosím tebe, nech tady nováčka se trochu pokochat." Gabriel ji lehce šťouchl do paže.

,,Caelia má pravdu. Máme povinnosti a už i tak máme zpoždění. Nechceme se přece dostat ještě do většího průšvihu, než jsme teď." přiznal Isaac a levou nohou vkročil do temného stínu hradeb.

Caelia se nadšená, že dosáhla svého, vydala za ním a spokojeně kráčela. Na osvícené straně teď zůstala stát jenom Juliet a Gabriel. Ten ze sebe vydal jakýsi zvuk, který zněl jako slabé uchechtnutí.

,,Ale notak, Azi," teď už se to změnilo na smích, ,,V problémech přece spočívá ta sranda, ne?"

Gabriel se poslušně vydal za ním a když si Juliet uvědomila, že tam zůstala úplně sama, rozpačitě se rozeběhla za ostatními.

Jeden po druhým procházeli zakroucenou cestičkou a Juliet začínala cítit mírnou úzkost. Co se vlastně stane, až projdu tou bránou? Tihle tři mě nechají napospas jakémusi speciálnímu výcviku a já zůstanu na tohle všechno úplně sama? A jaký vůbec výcvik? Tělocvik nikdy nebyl moje silná stránka. Vždycky jsem byla spíš na počítání rovnic, než na vrážení kudlí nestvůrám do zad.

Při tom pomyšlení se jí sevřel žaludek. Trochu se jí zamotala hlava - očividně z hladu a z nedostatku tekutin -, ale ustála to. Gabriel si toho všiml a okamžitě ji podepřel.

,,Není ti nic?"

Juliet zavrtěla hlavou.

,,Isaacu!" slyšela ho vykřiknout.

,,Nic mi není." ujistila ho bezvládně, to už se nad ní ale skláněl Isaac a pokládal jí dlaň na čelo. Byla chladná jako jarní vánek a příliš jemná a křehká na mužské ruce.

,,Vyčerpání," řekl zcela přesvědčeně, ,,Taky nejspíš vedlejší účinky z cestování portálem. Není na to zvyklá."

,,Můžu ji vzít." navrhl se Gabriel. Juliet měla v úmyslu zaprotestovat, na to už však bylo příliš pozdě, protože ucítila Gabrielovy silné paže, jak ji opatrně berou do náručí.

Juliet se cítila slabě. Měla pocit, že kdyby měla jenom nadzdvihnout ruku, tak by ji neunesla. Cítila, jak lehounce poskakuje kvůli Gabrielovým dlouhým krokům. Měla čelo opřené o jeho hubenou a kostnatou, ale přesto silnou hruď a snažila se nemyslet na tu nevolnost, která se postupně stupňovala.

Pod jejím nosem se prohnal závan nějaké krásné vůně. Byla cítit jemným nádechem vanilky a šťavnatého ovoce. Vyvolalo to v ní vzpomínky na něžné dětství a navodilo pocity snové nekonečnosti. Krásná vůně asi patří k andělské krvi. Pomyslela si v duchu. Trochu ji překvapilo, že Gabriel nepáchne krví, nebo tou odpornou věcí, kterou musela Juliet zabít, protože jinak by to Caelii vyrvalo srdce z hrudi.