Nové Dimenze

Přepadení

 ,,Cos to řekl?" zaslechla Juliet, když se chystala na cestu do školy. Očividně to byla její máma. Zvláštní, nevybavuje si, kdy by naposledy zněla tak naštvaně. Nechala všeho co zrovna dělala a snažila se v naprostém tichu odposlouchávat, aby zjistila co se děje. ,,Já ti říkala, že to nemáš dělat! Nemáš ani ponětí, do jakého nebezpečí jsi nás zatáhl." při poslední větě se zničehonic ztišila. Jakoby si uvědomila, že v domě nejsou sami.

Když šla Juliet po jejich starých rozvrzaných schodech, vypadala, jako by chodila po rozpáleném uhlí. Nechtěla, aby zjistili, že je slyší..

Poznala, že si povídají v kuchyni. Stoupla si za pootevřené dvoukřídlé dveře a poslouchala. Využila malé škvírky a nenápadně podívala se skrz ni.

Spatřila jejího tátu, jak seděl u stolu a mámu, která nervózně přešlapovala okolo něj a naštvaně pohazovala rukama.

,,Řekni mi, Matthew, co teď budeme dělat?" Elizabeth se opřela o kuchyňskou linku a její zjizvená tvář zbledla strachem. Její manžel okamžitě vstal, vzal sklenku ze skříně, napustil do ní vodu a podal jí ji. Ona však odmítla a znovu se vzpřímila.

,,Co kdybychom ji vrátili, odkud přišla?" navrhl Matthew a napil se ze sklenky sám.

Juliet byla trochu zmatená. Okamžitě se jí v hlavě spustilo několik otázek. Koho to chtějí vracet? Co když tím mysleli mě? Ale kam by mě vraceli? Při téhle myšlence se Juliet sevřel žaludek. A jaké nebezpečí? Copak nám nějaké hrozí? To přece není možné...

,,Ne. Na to už je pozdě. Už jdou po nás." vydechla a vytrhla Matthewovi sklenku s vodou z ruky. Dopila zbytek a nalila si do ní nějakou oranžově hnědou tekutinu. Juliet nemusela hádat mockrát, aby věděla, co to je. Odvrátila oči od škvíry a opřela se zády o zeď.

Je sedm ráno a máma pije alkohol? Něco mi tady nesedí. Pomyslela si.

,,Co se to děje?" zamumlala si tiše sama pro sebe a mnula si u toho spánky, aby uvolnila bolest ze všech těch myšlenek, co se jí právě honily hlavou.

Najednou ji někdo pevně chytil za paži a táhl ji s sebou. Než to vůbec stihla zaregistrovat, byla už v kuchyni a z jedné Julietiné strany stála její máma a z druhé táta. Obklopili ji, jako by chtěli mít jistotu, že jim nikam neuteče. O to se ale nemuseli bát. Juliet naivně čekala, že jí pořádně vysvětlí vše, o čem se tam před chvílí bavili. A doufala, že to zdaleka není tak zlé, jak to vyznělo.

,,Nemáš být náhodou ve škole, mladá dámo?" zeptal se jí táta. Jeho výraz vypovídal o tom, že doufal, že nic z toho neslyšela.

,,O čem jste se to tady bavili?"

,,To není tvoje věc. A teď běž. Omlouvat tě ze školy nebudeme."

Juliet je snad ještě nikdy neviděla tak naštvané. Její táta div celý nezrudl a máma měla ten nejvražednější výraz, co vůbec dokázala udělat.

Tak, teď je to jasné. Jde tady o mě. Ale já nic neprovedla. Mám úžasné známky. Nemám kamarády na to, abych mohla dělat takové ty puberťácké špatnosti. Prostě jediné co, tak sedím doma a dělám povinnosti.

,,Ne!"

,,Co jsi to řekla?" Matthew se na Juliet výhružně podíval.

Začínala se ho trochu bát. Jeho obočí bylo svraštělé a dlaně měl silně zatnuté v pěst. Někdo, kdo by ho neznal, by si myslel, že se ji chystá uhodit.

,,To stačí, Matthew!" Elizabeth praštila dlaní do stolu div se nezlomil vejpůl.

,,Nech to na mně." odstrčila ho stranou a přišla k její dceři blíž. ,,Juliet, zlatíčko." nahlas vydechla a položila obě dlaně na její rudé tváře. Vypadala už jinak. Tak klidně a vyrovnaně. Trochu tím uklidnila i Juliet, ale maličko strachu v ní přece jen zbylo.