Nové Dimenze

Portál

 Taxikář zastavil svůj malý černý vůz před nízkou pootevřenou brankou a otočil se na Isaaca s otráveným výrazem. Natáhl mezi ně svoji dlaň na povel, aby mu do ní vložil zaslouženou částku. Isaac tak udělal. Postupně až do jednoho vystoupili ven z auta.

Juliet upřeně pozorovala svůj domov. Byl to malý řadový domek postaven z hnědých cihel. Na pohled působil mírně polorozpadle, sloužil ale jako nový. Jeho velké mřížové okna byly lemovány bílými futry. Juliet začínala zase cítit ten specifický druh strachu, který měla, když tam byla naposledy. Vybavil se jí obraz její zakrvácené matky a otce, jak leží na podlaze mezi střepy. Zatřásla hlavou za účelem zahnat své myšlenky. Zhluboka se nadechla a vykročila kupředu.

Najednou ucítila pevný stisk na svém levém zápěstí. Prudce se zastavila a překvapeně se podívala dolů. Ruka, která obepínala Julietino zápěstí byla osvícena paprsky východu slunce. Když si Juliet uvědomila, že už je ráno, v jejím žaludku se ozvalo hlasité zakručení. Neměla však čas se zaobývat tím, že má hlad. Měla teď důležitější věci na práci.

Juliet zvedla hlavu a spatřila Isaacovy krásné smaragdové oči. Zablýskla se v nich stopa po strachu. On se ale nebál o sebe. Bál se o ni. Na zlomek sekundy jí napadlo, že by to třeba mohlo něco znamenat. Ale předpokládala, že je na ni tak hodný, protože jí lituje.

,,Nemáš zbraň." stáhl ji zpátky.

,,Půjdeš s Caeliou, Gabriel půjde první a já vám budu krýt záda." Gabriel kývl na souhlas, vytasil svůj meč a vydal se v čele kupředu.

,,Proč mám tu holku na starost zrovna já?" zaprotestovala Caelia.

,,Taky z toho nejsem zrovna nadšená. A moje jméno je Juliet." Caelia ji horlivě chytla kolem paže a táhla ji s sebou přímo za Gabrielem.

,,Au!" sykla Juliet, protože jí svírala paži tak silně, až byla málem odkrvená. Caelia ji ale ignorovala.

,,Co jsem vám udělala, že mě máte všichni tak v lásce?" Tahle otázka zůstala viset ve vzduchu.

Zvenku nešlo pořádně poznat, že by bylo s domem něco v nepořádku. Jediné, co bylo podezřelé, byla pootevřená branka, dveře a jedno vysklené okno. Juliet přišlo zvláštní, že nikdo ze sousedů ještě nezavolal policii nebo sanitku. Jejich sousedi je měli docela v rádi. Když byla ještě malá, její sousedka, Loretta Murphyová, jí hlídávala. Vzpomněla si, jak ji vždycky rozmazlovala svými polomáčenými čokoládovými sušenkami. Byly to krásné časy. Časy, kdy ještě měla rodinu.

Ohlédla se za sebe a pohlédla na Isaaca, aby se ujistila, že všechno probíhá tak, jak má. V jeho prázdných rukou se najednou začala rýsovat jakási věc. Byla to zbraň. Juliet ji poznala. Jeho ruce teď svíraly velkou dřevěnou kuš.

Isaac si všiml jejího zmateného obličeje a usmál se.

,,Kouzlo." zamával jí prsty před obličejem. Juliet se otočila zpátky dopředu.

,,Na co vůbec potřebujete všechny ty zbraně? Vždyť máte ty své čáry." při slově čáry napodobila pár pohybů, které si všimla, že Isaac dělá, když používá magii.

,,Jsou na to, abychom neskončili jako tvoje rodina. A jen tak pro info, přes ty tvoje "čáry" je tady Isaac. My s Gabem nic takového nepoužíváme."

,,Tím chceš jako říct, že jsou tady ti lidi, kteří..." Juliet se na chvíli odmlčela. Pořád nemohla uvěřit tomu, že je to pravda. ,,zabili mámu s tátou?" polkla.

,,Pokud je chceš nazývat lidmi." Pokrčila rameny Caelia.

Všichni čtyři teď v zástupu procházeli vstupní halou. Vypadalo to tam pořád stejně. Po zemi byly rozházené rozbité věci. Juliet si všimla, že na zemi leží fotka na které byla ona s rodiči. Na ten den si pamatovala, jako by to bylo ještě včera. Byl to její první den školy a její otec jí měl posazenou na klíně, zatímco její matka vedle ní čupěla a radostně se smála.