Nové Dimenze

Nontrie

Portál je vyhodil na vlhké černé půdě, takže Juliet skončila s obličejem zabořeným mezi klacky a žížalami. Odlepila se od země a snažila se očistit od špíny. Vzduch zde byl čistší a teplejší. Rozhlédla se kolem sebe a brada jí div nespadla na zem.

Vypadalo to tam, jako v deštném pralese. Stromy sahaly do takových výšek, že se jejich koruny ztrácely v mracích a visely z nich liány, na kterých se pohupovaly malé opičky. Lišily se však od těch co znala z všelijakých encyklopedií a dokumentů v televizi. Z jejich zad vyčnívaly dvě mohutná opeřená křídla a na konečcích ocasů měly vzory leoparda.

Podívala se na Isaaca, který stál na nohou a pobaveně ji sledoval.

,,Na poprvé jsi obstála chválihodně."

Juliet se vyškrábala na nohy a náhle se jí celý svět točil, jako na nějakém kolotoči. Isaac ihned přispěchal na pomoc a přidržel ji, aby nespadla.

,,Je mi špatně." řekla a celá skrčená se držela za břicho.

,,Jsi taková... nazelenalá." uznal Isaac. ,,Kdy jsi naposledy něco jedla?" zeptal se starostlivě.

,,Počkej, nech mě přemýšlet. Jo, už vím! Na školním obědě. To bylo ještě předtím, než mi banda kostlivců sežrala rodiče!" vrhla na něj vražedný pohled.

,,Nejsou to kostlivci ale Pocestní." vysvětlil. ,,Nebo jim tak alespoň říkáme. Na, sněz tohle. Ještě před sebou máme dlouhou cestu. Nejspíš jsem se trochu přepočítal a vyhodilo nás to ze špatné strany." vytáhl čokoládovou tyčinku z kapsy svého koženého kabátu a podal jí ji. Ta na něj hodila napůl překvapený a napůl pobavený pohled.

,,Co je?" ohradil se Isaac. ,,To, že mám magické schopnosti ještě neznamená, že si občas ve světě lidí nezajdu do automatu a neužiju si jejich pochoutek." řekl se smrtelně vážným tónem. Juliet na to nic neřekla. Jenom si vzala tyčinku a sama pro sebe se zasmála.

Poprvé za celou tu dobu se ohlédla za sebe. Stál tam obrovský kamenný oblouk, který byl porostlý mechem a liánami a byly v něm vyryté znaky v jazyce, který Juliet nikdy předtím neviděla. A okolo něj rostly houby zbarvené do nachové barvy.

Vnitřek oblouku vypadal, jakoby v něm bylo zrcadlo, jehož hladina víří, jako rozbouřený oceán. To zrcadlo však žádný obraz neodráželo. Šlo přes něj vidět, jako když se podíváte skrz čiré sklo. Na druhé straně spatřila místnost plnou rozházeného oblečení a dřeva.

,,Kde jsou Gabriel a Caelia?" zeptala se a žvýkala u toho tyčinku, kterou jí Isaac dal.

,,Určitě tady brzy budou." ujistil ji. ,,Pravděpodobně se tam hádali o to, kdo půjde první."

Portál se najednou začal bouřit a z ničeho nic z něj vyskočila Caelia, která dopadla těsně vedle nachových hub. Stejně jako Isaac to ustála na nohách, takže neskončila celá od hlíny, jako Juliet.

Spokojeně si oprašovala své dlaně, když se portál začal znovu vířit. Caelia nestihla zareagovat a najednou na ní přistál Gabriel. Byli rozpláclí uprostřed houbiček, které ze sebe při jejich dopadu vypustily nachový prášek, který se třpytil a vznášel se všude okolo nich. Gabriel i Caelia se rozkašlali a celá jejich těla byla poseta světle fialovou barvou.

,,Prášenky." řekl Gabriel mezi kašlem.

,,Okamžitě ze mě slez!"

,,No promiň? Nemůžu za to, že jsi tady stála!" ohradil se Gabriel, když se z ní snažil vyškrábat na nohy.

,,To by stačilo!" vložil se do toho Isaac. Nejspíš to dělalo to, že byl z nich nejstarší - když se teda nepočítá Gabriel, který sice vypadal na sedmnáct, ale jak už jí bylo vysvětleno při cestě taxíkem, andělé nestárnou -, ale vypadalo to, jako by byl Isaac jejich otec a Gabriel a Caelia byli dva neustále se handrkující sourozenci.