„Stále platí to, že chceš pryč?“ vyhrkne na mě má nejlepší kamarádka Thea do mobilního telefonu v okamžiku, kdy si ho sotva stačím přiblížit k uchu.
„Ehm…jo, ano, jistě, stále to platí!“, zahuhlám rozespale a volnou rukou si rychle promnu oči, které vzdorují a odmítají se otevřít.
Ani po deseti letech, co Theu znám, jsem si nezvykla na to, že je ranní ptáče a nikdy mě neváhá vzbudit klidně i v šest hodin ráno!
Tohle je asi jediná věc, kterou mě na ni dokáže pořádně naštvat, protože není tajemstvím, že si ráda přispím a k tomu, aby mě někdo vyhnal z postele dříve, než v deset, se už nejednou muselo použít i mírné násilí.
„A stále platí to, že chceš pryč, ale nevíš, co s tím?“, vyhrkne zase a já protočím své rozespalé oči.
„Ano, pořád nevím co s tím!“, zahučím a pokusím si sednout. V okamžiku, kdy se z mého těla sesune peřina téměř nahlas zaúpím a co nejrychleji se do ní zpátky zabalím. Brrr, zima!
I když je teprve začátek září, rána už jsou docela chladná a já navíc nikdy neusnu bez otevřeného okna, čehož později vždy lituji.
„Voláš mi jen proto, aby ses ujistila, že stále nevím, co budu se svým životem dělat a abys mě schválně vzbudila?“, zabručím, už docela podrážděně. Vážně nemám náladu bavit se v osm ráno o tom, jaký mám momentálně chaos v životě a že stále nemůžu přijít na to, co s tím provedu.
„To taky.“, podotkne a mě pomalu brunátní obličej, ale než se stihnu doopravdy rozčílit, zase se ozve. „A taky možná proto, že mám nápad.“
V tom okamžiku jsem na nohou a snažím se Theu neproklínat za to, že tak děsně mlží a rovnou to vše nevybalí. Místo toho se dozvím, že to dále přes telefon řešit nemíní a pokud mám zájem dozvědět se o, co jde, mám být za hodinu u ní. Zatraceně!
Jak už jsem řekla, Theu znám bezmála deset let a je to má nejlepší kamarádka. Nebo taky možná jediná kamarádka, kterou mám. Nikdy jsem nebyla člověk, který by rád stál ve středu pozornosti a snažil se seznámit a kamarádit s co nejvíce lidmi. Proto jsem šíleně vděčná za to, že se Thea přistěhovala a začala se mnou na základce chodit do čtvrté třídy. I když je úplný opak mě, byla jsem ve třídě jediná, vedle které nikdo v lavici neseděl a tím se zpečetilo naše přátelství na život a na smrt. I přesto, že rodiče měli pocit, že mně Thea kazí a navádí a že díky ní jsem přinesla svou první poznámku v žákovské knížce. Jednu dobu se dokonce domluvili s třídní učitelkou na tom, aby nás rozesadila!
Ale po tom, co jsme se s Theou za tu strašnou nespravedlivost rozhodli utéct z domova a po třech hodinách nás našli sedět u řeky a brečet, protože nám nešel postavit stan, vzdali to. Od té doby jsme každé víkendy a prázdniny trávily střídavě u mých a jejích rodičů a bez větších hádek jsme nerozlučná dvojka už takovou dlouhou dobu. A já jsem za to nesmírně vděčná, neboť Thea je jediný člověk, který o mě ví naprosto všechno. I to, že jsem…poněkud jiná.
Jelikož ji znám velmi dobře, nezbývá mi nic jiného, než se za ní (i přes tu nekřesťanskou dobu) vydat.
Nejprve si ovšem dám sprchu, bez které se žádné ráno neobejdu. Bez výjimky!
