Jsem na pokraji zhroucení.
Po dlouhé době marné snahy o zvládnutí téhle situace se svezu na gauč v obýváku a nemám daleko k slzám.
Je pravda, že po třech hodinách se ten nesnesitelný jekot zmírnil na srdceryvný pláč, ale zdá se, že ten mě ubíjí ještě mnohem více. Je mi té malé chudinky opravdu líto. Jo, je pravda, že být ve třech letech závislá na dudlíku by snad každý přirovnal k dětské rozmazlenosti, nicméně si myslím, že by existoval i jiný způsob zbavení se tohoto zlozvyku, než Lily připravit takovou terapii šokem. Zajímalo by mě, jestli si Kris uvědomila, že tím mnohem více potrestá svou milovanou neteř, než mě. (No, dobře… obě stejně.)
V jednu chvíli jsem se děsila toho, že budu muset přivolat dokonce záchranku, neboť Lily zapomněla, že když ječí, musí i dýchat.
Nevím, jestli jsem zvolila dokonalý pedagogický přístup, nicméně chrstnout ji do obličeje studenou vodu se mi zdálo jako lepší řešení, než ji nechat udusit. A nutno uznat – pomohlo to.
Co se ale týče řevu a brekotu, nepomohlo vůbec nic. Měla jsem i snahu o problému mluvit. Tříleté dítko je už dost staré na to, aby pochopilo význam slov, ale Lily mé uklidňující slova poslouchat nechtěla. Anebo druhá možnost – mé uklidňující slova přes svůj jekot ani neslyšela. Nepomohl ani pokus o odvedení pozornosti. Nepomohlo jednoduše nic!
A tak jsem zvolila tu nejjednodušší (přesto zejména pro mě a Viky tu nejnáročnější) metodu, a to nechat Lily řvát tak dlouho, dokud si buď nevyřve hlasivky anebo vyčerpáním neusne.
Je půl páté ráno a zdá se, že metoda zabrala.
Netroufám se ani pohnout, neboť mi na klíně poklimbává naprosto vyčerpané a usoplené dítko, které ještě co chvíli srdceryvně vzlykne a z druhé strany se o mě opírá dítko druhé – vyčerpané stejně, ale alespoň ne usoplené.
Rozhoduju se, zda zkusit zariskovat a Lily položit, abych si mohla dojít na záchod (a vztekle do něčeho kopnout, když Kris není po ruce!), ale nakonec uznám, že než aby ten jekot začal nanovo, budu své potřeby muset odložit stranou.
Modlím se, aby už bylo ráno, jelikož jsem celá rozlámaná. Chci jít koupit ten zatracený dudlík a pak… chci ZABÍT KRIS!
Vymýšlení plánu na její chladnokrevnou vraždu mě vyčerpá natolik, že se na chvíli přece jenom ztratím v říši snů.
Probudí mě tiché švitoření dětských hlásků, které ke mně doléhá z dáli a také to, že nemohu pohnout krkem. Připadám si jako praštěná pánví po hlavě. Je to snad horší, než kdybych nespala vůbec.
ALE!
Neslyším řev, ani jekot, což je první podstatné plus. To druhé plus je to, že jsem přikrytá dekou a kolem mě je poskládána asi desítka plyšových hraček, včetně dokonale kýčovitého, růžového jednorožce. Fakt roztomilý. Kdybych se necítila tak blbě, tak se té starostlivosti snad i zasměju.
Jakmile se mi podaří vstát, dojdu do kuchyně a zaposlouchám se do dvou hlásků, které vychází zpod stolu. (Tušili byste, že do té doby, než jsem holkám ukázala, jak bezvadná to může být skrýš, si nikdy nehrály ve vlastnoručně postavěném bunkru?!)
