Zdá se mi, jakoby uběhla celá věčnost za tu dobu, co se snažím pobrat tu informaci. Nemám tušení, jak dlouho na ni zírám. Snad jsem při tom zírání měla alespoň zavřenou pusu. (Jen tak mimochodem, je opravdu dokonalá, už jsem se to říkala?)
Z jakého důvodu mi Thea zatajila skutečnost, že Magda má sestru? Proč se mi o tom nikdy nezmínila? Vždyť… Dobře, uznávám, že kdyby měla jakoukoli jinou sestru, nebylo by to pro mě nijak důležité, ale…
„Jsem Kris.“, vytrhne mě najednou otrávený hlas té osoby, díky které jsem na chvíli přišla o řeč.
„Jo, jasně, těší mě, já jsem Nel…no, aha, to už vlastně víš.“, vykoktám ze sebe a cítím se ještě hůř, jakmile mě Kris sjede pohledem, ve kterém je jasně napsáno, že si myslí něco o tom, jak nemožná jsem.
„No, takže, můžeme jet, nebo potřebuješ ještě nějaký čas na to, abys mě mohla pozorovat?“, zeptá se lhostejně a já se cítím ještě hůře.
Nezaráží mě to, jak se mnou mluví, ale spíše to, jak to vnímám. Většinou mám všechny na háku a nezajímá mě, co si o mně myslí, jsem zvyklá ztrapňovat se za všech možných situací, ale… teď mi to vadí.
Nevím, z jakého důvodu si přeji, aby si o mně Kris myslela to nejlepší.
V rychlosti zatřepu hlavou, abych se probrala, a posbírám ze země kufr. Teď lituji, že má kolečka, protože kdyby neměl a já ho musela tahat v rukách, třeba by se mi nabídla, jestli nechci pomoct, třeba…Dost. Mám pocit, že mi asi přeskočilo. Už totálně.
Zamířím za Kris, která je již několik kroků přede mnou a soustředím se na to, abych ji neztratila z dohledu. Je to však docela těžký úkol, protože kolem mě prochází asi miliarda lidí a já začínám mít obavy, že mě někdo určitě srazí na zem. (Už jsem se někdy zmínila o tom, jak nesnáším větší davy lidí? Jsou jako zvířata!)
Oddechnu si, jakmile vyjdeme před nádražní halu a zamíříme k parkovišti. Takže pojedeme autem. Jaké je pro mě vysvobození, že nemusíme hromadnou dopravou, či dokonce metrem!
Jakmile zastavíme a já se stačím rozhlédnout, zdá se, že opět přijdu o řeč.
Kris právě odemyká dveře auta a… ano, je to auto značky Audi A3, černé a naprosto dokonalé.
„To je tvoje?“, vyhrknu. Neodolám pokušení a musím si na tu káru šáhnout. Je perfektní!
„Jo“, zahučí otráveně a otevře mi kufr.
Zdá se, že chvíli pozoruje, jak s kufrem zápasím a docela se tím i baví.
„Co třeba, kdybys mi řekla, že potřebuješ pomoct?“, řekne pobaveně a během okamžiku mi kufr vezme a položí ho do kufru auta, jako by snad nevážil vůbec nic.
Nebýt toho, že jsem z ní tak vyvedená z míry, nejspíš bych se už cítila opravdu dopáleně.
„Díky“, zamumlám… „Ale zvládla bych to.“
„Jistě, třeba za pár hodin. Nicméně, já na Tebe nemám celý den. Do auta nastoupit zvládneš, nebo taky potřebuješ pomoct?“, prohodí ironicky, nečeká na odpověď, razantně zabouchne kufr a sedne si za volant.
