Dobře. Možná jsem neřekla úplně vše. Ano, je pravda, že jsme s Theou nejlepší kamarádky, jen… si pod tím zkuste představit něco trochu jiného, než jen nejlepší kamarádství. Ještě něco k tomu. Něco navíc. Takový bonus. Možná nejlepší kamarádství s pár výhodami? Uhm…nevím, jak to mám říct. Sama tomu moc nerozumím, ale nikdy jsem se ani nedostala k tomu, abych o tom nějak více přemýšlela.
Nikdy. Až do teď.
V ten okamžik, když zastavím u nejbližšího neplaceného parkoviště (nemohla jsem dojet až domů, na to se cítím jednoduše moc rozrušeně), se mi do očí derou hektolitry zatím celkem zdárně zatlačovaných slz. Na pár chvil je nechám volně stékat. Stejně tak nechám plynout své myšlenky, které mě téměř zahlcují a já bych si přála jediné – vypnout. Zmáčknout někde na mém těle ukryté tlačítko „STOP“. Jen ležet, dýchat, na nic nemyslet a hlavně…nic necítit.
Jenže myšlenky mi proudí hlavou dál a já tuším, že je na čase dát si je dohromady. Projít si je, srovnat je. Otřu si slzy do papírového kapesníku, který po chvíli najdu v plné přihrádce (to, že si v ní musím uklidit, už říkám pár měsíců, protože krom kapesníků se v ní nachází obaly od žvýkaček, účty z tankování, nějaké staré maturitní otázky, mapa, kompas – víte co, ten se vždycky hodí a spoustu dalších krámů, ale to je teď nepodstatné), vystoupím z auta, a když se mi na třetí pokus podaří trefit klíčkem do zámku, namířím si to rychlým krokem do parku.
Tohle místo mám ráda, neboť tady téměř nikdy není „ani noha“. Krom odpoledních hodin, kdy se tady schází pár pejskařů pokročilejšího věku a vyměňují si zážitky se svými mazlíčky. Jo, je to jeden z těch parků, které nikdo neudržuje a za tmy se stává téměř nebezpečným místem, neobsahuje jedinou letní hospůdku se zahrádkou ani dětské hřiště, ale právě proto ho mám ráda. Vím, že mě tady krom pár veverek nebude nic rušit.
A při pomalé chůzi v parku se mi mnohem lépe přemýšlí, než zavřená doma, takže toto místo bylo jasnou volbou.
Tak… a teď, kde začít?
To, že jsem poněkud…jiná, už jsem naznačovala. Člověk může být jiný hodně způsoby. Já jsem jiná v tom, že nemám ráda kluky. Ne, že bych byla jedna z těch feministek, které opovrhují opačným pohlavím a snaží se stát nezávislými. To rozhodně ne. Věřím, že kluci můžou být fajn společnost, ale mě jednoduše nepřitahují. To, že se mi líbí holky, si uvědomuji už od let na základní škole, kdy jsem byla platonicky zamilovaná do třídní učitelky. Nikdy jsem se nad tím nepozastavovala, jednoduše to tak je.
Nikdy jsem neměla potřebu vyjít si na rande s klukem, jen abych vyvrátila podezření (mé, i ostatních). Naopak, s pár holkama bych šla mnohem raději, jenže to vždycky zůstalo u mých představ a snění. Jednoduše jsem na to neměla odvahu. Ve svých pubertálních letech jsem si neuměla představit, že přijdu ke spolužačce a pozvu ji do kina. Zvlášť, když bylo nadmíru jasné, že ona na holky rozhodně není.
Thei jsem se o tom nikdy nemusela zmiňovat. Přesto to ví. Nevím, jestli o tom už věděla dříve, než se „TO“ stalo, ale je to možné. Vždycky mě měla přečtenou a věděla o mně víc, než já sama.
Když nám bylo asi šestnáct, Thea mě zatáhla na nějakou narozeninovou párty. Přiznám se, že doteď nevím, kdo ty narozeniny vlastně slavil. Byla to má první velká párty v životě a byla jsem z toho poněkud nesvá. Být ve společnosti opilých lidí, které jsem většinu ani neznala, mi rozhodně nedělalo zrovna dobře. Když jsem se s tím svěřila Thei, řekla mi, že se ani nediví, že se tady cítím špatně a to proto, že jsem tam jediná střízlivá.
Co se dělo pak, je asi jasné. Nosila mi jeden drink za druhým a já se poprvé ve svůj život ztřískala (s prominutím) jako dobytek.
S každým dopitým panákem jsem se cítila o mnoho lépe, to je pravda. Ale taky je pravda, že už asi po čtvrtém jsem přestala vnímat svět kolem sebe a pomalu jsem ztrácela všechny zábrany. Kdybych si později pustila nějaký zpomalený záznam, je jasné, že bych se v něm absolutně nepoznávala. A co teprve, kdyby to viděl někdo jiný…třeba naši!
Nechci rozmazávat, co vše se tam dělo a jakou ostudu jsem si udělala, protože „TO“ hlavní přišlo až mnohem později.
Po půlnoci mě Thea přemluvila, že už by možná vážně bylo dobré jít domů (a že ji to dalo práci!) a také usoudila, že nemůže dopustit, aby mě v tomto stavu viděli rodiče. Do teď nechápu, jak je (taky značně opilá) dokázala přesvědčit o tom, že u ní zůstanu přes noc, nicméně se jí to povedlo, za což jsem byla na druhý den ráno náležitě vděčná.
Z cesty si absolutně nic nepamatuji. Když jsme však k Thei dorazily, něco se ve mně zlomilo.
Možná to bylo zapříčiněno tím, že jsme se asi hodinu válely na zemi a smáli se tomu, když jsme obě téměř totožně přelítly přes práh a natáhly se jak široké tak dlouhé, možná taky to, že mi Thea kladla na srdce komplimenty typu, že je nesmírně ráda, že jsem se poprvé v životě odvázala, že jsem ji překvapila a navíc že mi to prý děsně slušelo a nebo taky ta společná sprcha, do které jsme se obě nasoukaly, ale když jsme si potom obě zalezly pod peřinu, byl spánek to poslední, na co jsem myslela.
Je zvláštní, že z celého večera jsme si dokázala zapamatovat jen minimum, ale od té doby, kdy se poprvé naše rty setkaly v jiném, než přátelském polibku, si pamatuju vše. Každou sekundu, každý dotek, každé pohlazení, to napětí a vzrušení, když jsme se navzájem dotýkaly…pamatuji si vše, do nejmenšího detailu.
Myslím si, že vzpomínka na naše (a mé) první milování se ze mě asi nikdy nevytratí.
Když jsem se ráno probudila, cítila jsem se opravdu šťastná. Naplněná. A taky jsem ničeho nelitovala, protože to, co ve mně milovaní s Theou zanechalo, bylo to nejkrásnější, co jsem v životě zažila.
Nevím, co jsem si myslela, možná jsem v hloubi duše doufala, že to Thea bude cítit stejně. Možná jsem si to i přála. Uvnitř jsem cítila, že se něco změnilo…a že jsem jiná. Že jsem to konečně já.
Když se však probrala i Thea, uvědomila jsem si, že to rozhodně nebude tak růžové, jak jsem si to celé ráno představovala. Ne, nebyla naštvaná, odtažitá…Ne, byla to pořád stejná Thea. Stejná jako celé roky předtím. Nikdy o tom, co se stalo sama nezačala a já…Já taky ne. Bála jsem se toho, co by mi řekla. A taky toho, že bych o ni mohla přijít, byla přece jediná, koho jsem kdy měla.
Od té doby se to stalo ještě mnohokrát. Pokaždé se stejným scénářem, pokaždé jsme byly opilé, pokaždé se mi to tak strašně líbilo a naplnilo mě to… a pokaždé jsme to nijak nekomentovaly.
Nedokážu říct, jestli mi to takhle vyhovovalo, když se na to podívám s odstupem času, zdaleka to nebylo ideální, nicméně… byla jsem i za to něco málo vděčná.
A až teď, po tolika letech, jsem zjistila, že to pro ni vůbec nic neznamenalo.
