Nikdy bych nevěřila, že to řeknu, ale opravdu bych dala vše za to, abych zase mohla být terčem všech těch ironických poznámek od Kris.
Dva následující týdny byly totiž vážně úděsné. Kris se tady objevila jen zřídkakdy, a když už, tak mě naprosto ignorovala.
Nejen, že jsem jí zase nestála ani za pozdrav, v přítomnosti Magdy se maximálně zmohla na nepatrné pokývnutí hlavou (nejspíš, aby se vyhnula káravým a zvídavým pohledům ze strany Magdy), ale dokonce ani za jediné protočení očí či dramatického povzdechu. Jednoduše dělala, jako kdybych vůbec neexistovala!
Kdykoliv jsme zůstaly samy v jedné místnosti, okamžitě odešla a ani po mně nezavadila pohledem. Jednoduše nic!
Myslím, že by bylo mnohem snesitelnější, kdyby mě zesměšňovala, nebo na mě křičela, nebo…Cokoliv by bylo lepší, než ignorace!
Po tom, co jsem s Kris mluvila naposled (respektive potom, co mi řekla, že se mnou nechce mít nic společného), jsem pár dnů doufala, že přijde s nějakým vysvětlením.
Ne, že bych čekala, že ke mně bude po tom, co mě zachránila před umrznutím, vykrvácením a ztracením se v centru Prahy, cítit mnohonásobně větší sympatie. Zase tak naivní nejsem. Ale měla jsem za to, že mě (takhle ze začátku), začne alespoň respektovat. Třeba.
Pořád mi ale nejde do hlavy, co se vlastně stalo. Proč vážně vypadala, že jí na mně záleží? To se takhle ohleduplně a starostlivě chovala vážně jen proto, že se mi chtěla odvděčit za to, že jsem ji předtím nepráskla Magdě? Tohle mi ke Kris vůbec nesedí. Není zrovna typ, který by se měl za potřebí takhle přetvařovat.
Chvíli jsem měla pocit, že…že třeba alespoň na chvíli cítila to, co já. Nejspíš mě ta „ odporná týpka z baru“ musela pořádně praštit i do hlavy.
Co ovšem nechápu ještě více, je její reakce po tom, co jsem se jí zeptala na toho prokletého medvěda.
Žádného vysvětlení jsem se ovšem nedočkala. A podle toho, jak zdárně mě Kris ignoruje, nejspíš ani nedočkám.
* * *
Ty dva týdny mi přišly skoro jako měsíc. Minimálně. Holky se od babičky vrátily nemocné, tudíž většinu dne proležely v horečkách a já tak musela pořád přemítat o tom, čím jsem Kris tak naštvala.
Alespoň, že mi ret splaskl do původních rozměrů a z kolene mi vytáhli stehy. Jizva zůstala sice viditelná, ale alespoň budu mít památku na svou první (a poslední!) návštěvu Gay klubu. (Berme to pozitivně.)
Stihla jsem si vyřídit nové doklady, ale s novým mobilem jsem nepospíchala. Magda mi propůjčila svůj „starý“ (rozumějte typ starý maximálně půl roku), a to mi prozatím stačilo. Stejně jsem ho potřebovala jen k tomu, abych byla v kontaktu s Magdou a našima. A Theou. (Ale s tou jen minimálně.) Nikdo jiný po mně stejně netouží, tak co!
Jelikož byly holky svou nemocí a ležením v posteli řádně znuděné, slíbila jsem jim o víkendu návštěvu Aquaparku. Jelikož Magda opět odjížděla na víkend pryč, měly jsme alespoň plán pro pořádnou zábavu!
Když jsem sešla dolů do kuchyně, abych si mohla vyslechnout „všechny důležité informace“, kterých bude mít Magda před svým odjezdem jistě minimálně milion, všimla jsem si, že jsou dveře přivřené a slyšela jsem tlumené hlasy, které nepochybně patřily nejen Magdě, ale také Kris. (Vážně nevím, z jakého důvodu mi její hlas způsobuje to, že mi srdce poskočí téměř až do krku a v břiše mi to jemně zavlní. Vážně netuším proč!)
