Kdyby nebylo mého kolene, které bolí už vážně nesnesitelně (a navíc Kris pomalu dochází papírové kapesníky, které jsem našla ve dveřích auta a snažím se jimi zastavit docela silné krvácení), cestu do městské nemocnice bych si vážně nesmírně užívala. A to ne jen díky tomu božskému fáru!
Nevím, jestli v noci Kris pravidelně jezdí opatrněji, nebo snad takhle předpisově jede jen a jen kvůli mně (a nemusím říkat, kterou z možností bych uvítala raději), ale ač se ji snažím nachytat alespoň na nějaké maličkosti, nejde to. Nejen, že trpělivě počká na všechny zelené panáčky, které naskočí na semaforu, ale dokonce ani jednou nepřekročí určenou rychlost.
„Zrovna dnes, když máš dobrý důvod jet rychleji, neboť vezeš téměř smrtelně zraněného člověka, Ti záleží na předpisech?“, popíchnu ji.
„Právě naopak, trapko…“, zareaguje okamžitě. „Čím pomaleji pojedu, tím více Tě to bude bolet.“
Ok, kdybyste teď neviděli její výraz a neseděli hned vedle ní, mohlo by vás napadnout, že se již stihla vrátit ta známá, protivná (a teď dokonce i krutá!!!)
Kris. Ale opak je pravdou, neboť se na mě i přes své jízlivé poznámky docela často starostlivě dívá a ptá se, jak jsem na tom. (A je při tom k sežrání, vážně!)
Jakmile projedeme hlavní bránou k Traumatologii a Kris zaparkuje, začnu téměř litovat, že ta cesta netrvala alespoň o něco (rozumějte o pár hodin) déle.
„Ani se nehni!“, přikáže mi a dřív, než se naději, je zpátky z haly, ovšem ne sama. Společnost ji dělá invalidní vozík, který tlačí před s sebou.
„Tak špatně na tom zase nejsem, ne?“, vyprsknu smíchy.
„Nediskutuj!“, zavelí, a jelikož mě její gesto naprosto ohromí (a opět rozněžní – po kolikáté už dnes?!), nestihnu ani trochu zaprotestovat.
„Připadám si fakt trapně…“, přemítám, když mě před sebou Kris tlačí a počíná si přitom co nejopatrněji. (Ok, to se mi možná jen zdá, ale…)
„Nedělej si s tím starosti.“, zapitvoří se. „Trapná jsi přece tak či tak.“
Stihnu zareagovat jen nepatrným protočením očí, neboť Kris již diskutuje s nějakou postarší dámou na vrátnici.
„Ani se nezeptá, co se stalo, ale hlavně, že chce zaplatit, baba jedna.“, zamumlá Kris, i když ne tak tiše, jak by se zdálo slušné. V podstatě má ale pravdu!
V čekárně už se mi dostane většího zájmu, ale to zejména proto, že musím před všemi ostatními pacienty (a že jich není málo!) vysvětlovat noční sestře, proč ji nemůžu předat svůj průkaz pojišťovny.
„Napadli ji, a ještě okradli, to Vám snad nestačí?“, zahuláká Kris po chvíli, kdy ji zřejmě dojde trpělivost.
Je vážně milé vědět, že se mě dokáže i zastat, že?
„No dobrá…tak si počkejte. Snad Vás v systému vyhledám.“, odvětí sestra nakonec a znovu zasedne ke stolu. (Alespoň už si nepoloží nohy na stůl, tak, jako to měla ve chvíli, kdy jsme se ji uráčili zaklepat na sklo.)
