Následující dva dny si připadám jako Alenka v říši divů. Anebo rovnou v několika divech! (Ten příběh mám vážně ráda a Alenku obdivuji, že se s tím vším dokázala vypořádat tak rychle. Nebo byla jednoduše o dost větší flegmatik, než jsem já?)
Je až humorné, že největší problém mi dělá orientace v domě. Dobře, je pravda, že jsem již schopná najít pokoj holek do téměř pěti minut, ale to většinou usnadňuje fakt, že mě k němu doprovází zvuková nápověda, ať už ve stylu radostného dětského smíchu či neradostného dětského řevu. Najít pak ale zpátky svůj pokoj je o dost těžší, zvlášť když jsou všechny dveře a chodby naprosto identické.
V případě, kdy jsem si svůj pokoj spletla s domácí tělocvičnou, či komorou v podstatě o nic nešlo, ale když jsem se vší neohrabaností vtrhla omylem do ložnice Magdy a jejího (v ten moment dost upoceného a překvapeného přítele), došlo mi, že to už jednoduše nemohu nechat náhodě.
Rozhodla jsem se holky přivést k trošce umění (a ač postupně našli desítky pastelek, fixů, voskovek, barev a dokonce i plnou krabici třpytivých lepidel, zdálo se, že snad ani neví, k čemu tyto věci jsou) a společně jsme vytvořili něco, co mělo jasně znázorňovat naprosto jednoduchou věc – cedulku se jménem. Holky byly v sedmém nebi, a i když z pouhé papírové čtvrtky s mým jménem nakonec vznikla pestrobarevná slátanina doprovázena dokonce i samolepkami té protivné růžové kočky Hello Kitty, účel to splnilo. Nejen, že jsem si zjednodušila hledání svých dveří, ale ještě jsem byla od Magdy pochválená, jak úžasně kreativní chůva jsem a že si lepší ani nemohla přát. No neberte to.
Když nastane páteční odpoledne, docela si oddechnu. Myslela jsem si, že se nakonec nedočkám, neboť se Magda s holkama loučila, jako kdyby je neměla vidět celý následující rok, čím krapet znesnadnila situaci – tu mou. Kdyby se bez řečí sebrala a odjela, holky by si toho snad ani nevšimli, ale takhle jsem malou Lily musela téměř násilím odtrhnout od auta a donést dovnitř domu a řeknu Vám – udržet zmítající se a řvoucí dítko, i když takhle drobné, není zrovna ta nejjednodušší věc.
Přesto, že mám pořád trochu obavy, zda nadcházející víkend zvládnu, jsem ráda, že zůstanu s holkama sama. (A s naprosto nesnesitelnou ale KRÁSNOU Kris, samozřejmě.) Ne, že by mi Magda vadila, ta stejně většinu dne někde prolítá, ale neustále mě posílala odpočívat a nabrat síly. Ale já mnohem raději vymýšlím nové a nové hry s holkama, než abych byla zavřená sama v pokoji. Samota mě tíží a to dokonce tak, že jsem se dvakrát přistihla s mobilem v ruce a rozepsanou SMS zprávou pro Theu, ale naštěstí jsem pokaždé včas zabrzdila. Co bych ji taky napsala? Že bez ní umírám smutkem a prázdnotou? Že ji vše odpustím, když mi slíbí, že bude vše jako dřív? To těžko.
Lily se během chvilky uklidní (ostatně tak, jak jsem předpokládala) a já se stanu paní velkého domu. Tedy – alespoň do té doby, než se do obývacího pokoje, kde právě s holkama sleduju nějaký animák, přiřítí Kris.
„Ahoj…“, pozdravím po chvíli, neboť Kris se nejspíš baví tím, že dělá, že mě nevidí.
Dočkám se ovšem jen (velmi!!!) kritického pohledu ve smyslu „Ty jsi tady taky?“.
No, super. Popravdě jsem si myslela, že si za ty dva dny, co jsme se neviděly, uvědomí, že se zrovna přívětivě nechovala a bude chtít začít znovu. Jak se zdá, spletla jsem se.
Přesto od ní nemůžu odtrhnout oči. Zase ji to tak neuvěřitelně sluší! Myslím si, že i kdyby si na sebe navlékla pytel na odpadky, naprosto by ji padl. Marně se na ni snažím najít něco, co není dokonalé, ale nic takového zřejmě neexistuje. Tedy alespoň ne ve vzhledu.
