Nepamatuji si, kdy naposledy jsem zažila takový hektický týden, jako byl tento. Momentálně absolutně nevím, kde mi hlava stojí a to je teprve začátek toho všeho nového. Na jednu stranu jsem za to ráda, protože nemám mnoho času přemýšlet nad mým dosavadním zpackaným životem. (I když je mi jasné, že čas na přemýšlení a prolívání slz ještě nejednou nastane.)
Měla jsem za to, že nejtvrdší oříšek bude svěřit se s mými úmysly našim. Až do teď se můj život vyvíjel (téměř) přesně podle jejich představ, s vyznamenáním jsem absolvovala základní i střední školu, zvládla jsem na poprvé přijímačky na jeden z nejžádanějších, ale také nejnáročnějších oborů na škole vysoké a nikdy se mnou neměly žádné velké problémy. Se vším jsem souhlasila a přizpůsobila se, i když na mě nikdy nijak extra netlačili. Většinou mě nechali svobodně se rozhodnout, ale vždy mi dali doporučení, dle kterých jsem se pokaždé rozhodla. Proto jsem se velmi obávala jejich reakce, ale ukázalo se, že docela zbytečně. Ano, ze začátku byli – dá se říct- mírně v šoku. Vyslechla jsem si to, co se dalo čekat - a to, že vzdělání je v dnešní době nejdůležitější a bez něho si nenajdu práci, která by mě bavila a naplňovala a navíc dokázala uživit, nebo že když si dám teď pauzu a později se budu chtít ke škole vrátit, vyjdu ze cviku a už to nikdy nebude tak snadné, že mám jejich plnou podporu a měla bych ji využít, dokud to je možné a podobně.
Ale překvapivě se oba nakonec shodli na tom, že je to přece jenom život můj a do teď jsem si ho moc neužila, že škola je sice hodně, ale pořád není vše a že bych měla zažít i něco jiného krom školního prostředí.
Musela jsem sice slíbit, že si školu dodělám a spoustu dalších věcí (kdybych jen tušila, co jsem všechno slíbila…ale v tu chvíli mi to bylo jednoduše jedno), na vše jsem přitakala a odsouhlasila každou podmínku a připomínku. Hlavně, abych to měla z krku a mohla odsud pryč!
A tak po týdnu různého vyřizování a zajišťování sedím ve svém pokoji a zírám na plný kufr mých věcí. (To mi připomíná, že si na něho budu muset ráno minimálně lehnout, abych ho zavřela.)
Vlak mi jede kolem páté ráno. Je pravda, že bych mnohem radši jela mým bourákem, nicméně i to byla jedna podmínka od našich. Myslím, že bych tu cestu za normálních okolností zvládla bravurně, ale je pravda, že budu zítra tak nervózní (jako by se mi už teď nervozitou netřepala kolena), že bych se na cestu jen těžko soustředila.
Thea se mi nabídla, že pojede se mnou, ale já si nedovedu představit, že bych s ní teď mohla (a chtěla) být. Celý týden jsme se domlouvaly po textovkách a telefonátech a i ty mi dělaly značný problém. Záměrně jsme se ani jedna k ničemu nevracely a bavily se jen o Praze, Magdě a dětech. Ačkoliv Thea působila přátelsky a přirozeně jako vždy, já jsem to dokázala jen velmi ztěžka a narovinu jsem ji řekla, že chci jet raději sama. Zdálo se mi, že ji to poněkud vyvedlo z míry, ale mé rozhodnutí beze slova respektovala, jen mi tedy zařídila, že mě na nádraží Magda s manželem vyzvednou. (A to z toho důvodu, že mě zná a ví, že jsem schopná ztratit se i ve svém rodném městě, natož v tom hlavním, ve kterém jsem byla s bídou třikrát.)
Z přemýšlení mě vyruší zvonek u dveří. Než stihnu jakkoli zareagovat, slyším, jak naši někoho přátelský vítají a za chvíli se Thea objeví v mém pokoji.
Chvíli mi trvá, než se z toho šoku vzpamatuji.
„Theo, co…co tady děláš?“, vykoktám ze sebe.
