Jestli jsem si ze začátku vážně myslela, že odejít s Karolínou byl docela fajn nápad, nyní toho fakt neskutečně lituju!
Co bych teď dala za to, kdybych mohla být zpátky v domě snů, dát si třeba vanu, skočit do bazénu, přečíst si nějakou dobrou knížku nebo si pustit film.
Nebo víte co? Mnohem raději bych teď dokonce ležela v posteli a ubíjela se v mém stavu naprostého zoufalství. Všechno by bylo lepší, než toto!
Dobře, nedá se říct, že by se to ze začátku slibně nevyvíjelo. Karolína si se mnou dala ještě více jak hodinovou práci, pomohla mi i s decentním nalíčením a dobrých dvacet minut lamentovala nad mým šatníkem. (Ostatně nechápu, co je na pár ošoupaných džínách a mikinách přes hlavu tak špatného?! Vždy jsem razila heslo – pohodlí nade vše.)
Nakonec mi alespoň vypůjčila od Magdy bílou košili (do které jsem se mimochodem narvala jen tak tak, zejména přes… jisté partie, což ale Karolína brala jako mé plus) a s mávnutím ruky a slovy, že už se mnou teď nic lepšího neudělá, jsme nastoupily do služby Taxi, kterou nám mezitím s velkou radostí zavolala Magda. (Nevím, jestli ji opravdu tak těšilo, že jsem konečně někam vyrazila bez dětí, protože mi neustále připomíná, že tak mladé holky si mají především užívat a až pak pracovat, anebo to, že zůstane v domě konečně sama se svým povedeným manžílkem. Nejspíš je za B správně.)
Vše vypadalo idylicky a to až do té doby, než jsem se v daném baru ocitla.
Ok, mohlo mě třeba napadnou, že to bude asi něco většího, ale… tohle bylo nejen větší, ale také svítivější, blikající, hlasitější, přelidněný a co hlavně… teplý.
Tedy… to jediné by mi snad nevadilo, ale to v tom případě, kdyby mě Karolína varovala dříve než tam a to slovy: „Nenech se zmást tím, že jich je tu tolik… stejně si Tě všimnou. Na nové tváře jsou jako psi. Tak si dej bacha, s kterou si co začneš, jo? Bav se!“
A pak? ZMIZELA!
Nechala mě tam stát a zmizela mezi tím davem. Co říct? Fakt kámoška!
Takže kdyby nebylo Karolíny (na někoho to svést prostě musím!!!), byla bych v bezpečí ve svém dokonalém pokoji. A že se špatnou a lítostivou náladou? Kam se hrabe špatná nálada na to, v jakém stavu jsem teď!
Ok, překonala bych pálicí a krvácející ret včetně rozbitého kolena, ve kterém mi silně škube a díky kterému je každý můj krok utrpením, (přece jenom, takových úrazů jsem již díky své nešikovnosti utržila nespočet, a to nejen v dětství!), ale to, že jsem přišla nejen o všechny peníze, které jsem měla s sebou, i když jich naštěstí tak moc nebylo, ale také o mobil, to už mě dělá daleko zoufalejší!
Nejen, že jsem vyděšená tím, co se tam (rozumějte tam, kde už nikdy nevkročím!) stalo, ale také tím, že procházím noční ulicí velkoměsta, ve kterém se ani trochu nevyznám!
Jak se sakra dostanu domů?
Když po několika bolestivých krocích, které ještě zvládnu ujít, usoudím, že se v mé blízkosti nenachází nikdo, kdo by vypadal podezřele (rozumějte minimálně jako vrah či sadistický úchyl), svezu se na první lavičku a po pár minutách se rozbrečím. Tedy, ne že by to bylo kdovíjaké řešení, ale co můžu dělat víc?
