Když se téměř po třech hodinách vrátím z procházky k parkovišti ke svému žihadlu, cítím se uvnitř až neuvěřitelně prázdně. Asi jako sto let prázdná schránka od hlemýždě. (Lepší přirovnání mě momentálně nenapadlo, ale to v mém rozpoložení jistě pochopíte, ne?) Nevím, jestli jsem vůbec někdy takový stav zažila, ale jsem si jistá, že se mi vůbec nelíbí. Je to, jako kdybych přišla o vše, co pro mě mělo do této chvíle smysl. Nedokážu si představit, co se teď bude s mým životem dít dál, a to mě maximálně děsí.
Když dosednu do auta a sehnu se pro mobil, který mi zapadnul pod sedadla, objevím osmnáct zmeškaných hovorů od Thei. Páni, ta má ale výdrž. Na jednu stranu mi její zájem dělá dobře, to nepopírám.
Jako první mě napadne, že si to všechno rozmyslela. Nebo že si spletla datum, třeba si myslí, že je apríla a chtěla mě pořádně napálit. Třeba… třeba si uvědomila, že vůbec netouží po Sebastianovi, ale po mně. Třeba se jen bála a nebyla s tím vším smířená, třeba uznala, že jí to bude chybět a taky se jí to líbilo tak jako mně, třeba to pořád chce a třeba i za střízliva, třeba to chce dokonce vykřičet do světa…Ne, dost. SMS zpráva, která se mi hlasitým zacinknutím ohlásí, mě vrátí zpět do reality.
THEA
NELL, JSI V POŘÁDKU? NEBLBNI A DEJ MI O SOBĚ CO NEJDŘÍVE VĚDĚT. PŘECE NECHCEŠ, ABYCH SE O TEBE ZBYTEČNĚ BÁLA, NE? HLAVNĚ SE PROSÍM NEUKVAPUJ A POPŘEMÝŠLEJ NAD TÍM, CO JSEM TI NAVRHLA. VEZMI SI, JAKÉ TO MÁ POZITIVA. HELE, JÁ UŽ POTŘEBUJI ŽÍT SVŮJ ŽIVOT A TY PŘECE TAKY. JÁ…NEJSEM JAKO TY, ALE CHCI, AŤ JSI ŠŤASTNÁ. OZVI SE!!!
I když jsem si ještě před chvíli myslela, že jsem vyplýtvala slzy minimálně na rok dopředu, znovu se mi vyřinou zpod očních víček. Ani se je nesnažím zadržet a dobrých pár minut zírám na text v mobilu. Hlavou se mi honí jen ty tři slova… „NEJSEM JAKO TY.“
Není jako já? A proč teda to všechno? Proč to neutnula dříve? Považovala to snad jen za vzrušující hru, která ji momentálně přestala bavit? Proč mi to sakra neřekla dřív? Napadá mě jedna otázka za druhou, ale ani na jednu nejsem schopná odpovědět.
Nevím, jak dlouho jsem do toho mobilu zírala, možná bych zírala až do skonání světa, ale vyruší mě další zacinknutí a já sebou leknutím poskočím, div se nepraštím do stropu auta. Vida, další textovka.
THEA
JESTLI MĚ CHCEŠ SNAD POPRVÉ V ŽIVOTĚ POŘADNĚ NAŠTVAT, DAŘÍ SE TI TO. BUDEŠ PAK SPOKOJENÁ?! PŘECE SIS NEMOHLA MYSLET, ŽE…NELI, PROSÍM! DEJ MI SAKRA VĚDĚT, JESTLI JSI OK!!!
„Ne, rozhodně jsem si nemohla myslet…“, zamumlám si ironicky pro sebe, nicméně uznám, že bych se jí možná ozvat měla. Rozhodně ji nechci na truc děsit nebo něco podobného, to opravdu ne. Jenže co jí mám napsat? Neboj, jsem v pořádku a vůbec se necítím špatně? Vůbec mi nevadí, že mě chceš po tolika letech odkopnout kvůli nějakému Sebastianovi? Ani náhodou jsi mi nezlomila srdce tím, že jsi řekla, že nejsi jako já a navíc mi to řekneš skoro po čtyřech letech, během kterých jsi se mnou tolikrát spala?
Opět se mi oči zalijí slzami, i když se s nimi protentokrát snažím bojovat. Nechci si ani představit, jak momentálně vypadám, ale podle toho, jak mě pálí oči od slz a rozteklé řasenky a třeští mi hlava, bych to tipla na vítěze o nejlepší Halloweenskou masku.
Chvíli ještě nepřítomně zírám do mobilu a potom se odhodlám k napsání odpovědi.
JSEM V POHODĚ, BYLA JSEM SE PROJÍT A ZAPOMNĚLA JSEM SI MOBIL V AUTĚ. PŘEMÝŠLELA JSEM A…MÁŠ PRAVDU. DOMLUV MI CO NEJDŘÍVE SCHŮZKU S TOU TVOU MAGDOU, BERU TO, POJEDU TAM. ASI TO TAK BUDE NEJLEPŠÍ.
Tak. A je to. Přísahala bych, že během ťukání zprávy jsem si nebyla jistá vůbec ničím, ale jakmile se mi ukáže potvrzení o doručení zprávy, mám pocit, že jsem se rozhodla správně. Vždyť si ani nedokážu představit, co by se dělo, kdybych tady zůstala. Nastoupila bych do školy mezi úplně cizí kolektiv a mezitím se zaujetím poslouchala zamilované řeči o Sebastianovi? Dívala bych se na to, jak je Thea štěstím bez sebe a raduje se z toho, že si může konečně žít svůj život? Život beze mě? Nemyslím si, že bych to dokázala.
Dobře, možná jsme spolu nechodily, nikdy jsme si nic neslibovaly, nikdy jsem nezažila pocity zamilovanosti a motýlky v břiše, o kterých vždycky všichni tak vypráví, ale… byla má jistota. Má jediná jistota. A ta je teď pryč, tudíž mě tady už nic nedrží.
