Brumbálův příkaz // Snarry

#44#

Severus stál u zrcadla a zlostně na sebe zíral. Tohle nebyl on. Vždy chladný, sarkastický profesor, před kterým se třásli všichni studenti Bradavic se přece nemůže rozplývat nad nějakým šestnáctiletým klukem!

Opláchl si obličej studenou vodou a znovu se na sebe zadíval. Roky si budoval svou nepřístupnou masku a teď je všechno v háji, jen proto, že vždy v Potterově blízkosti ztrácí hlavu a srdce mu buší jako o závod. A proč vlastně? Co z toho má a jakou to má budoucnost? To zatím nevěděl a zdálo se, že hned tak to nezjistí.

Pokusil se nasadit svůj obvyklý výraz a vydal. se do Velké síně. Sám byl velmi zvědav, jak bude probíhat Harryho příchod. Mladík se zdál být přesvědčen o svém rozhodnutí, ale Severus si přece jen nebyl jist, zda to bude mít dobrý průběh. Od útoku Weasleyho se Harry ve škole neobjevil a dalo se předpokládat, že spousta studentů se tím incidentem bude zabývat.

Usadil se na své místo a jediným pohledem zkontroloval situaci ve Velké síni. Byl teprve začátek večeře a síň byla poloprázdná a po Potterovi ani vidu. Na malý okamžik Severuse napadlo, zda se mladík nerozmyslel.

V tu chvíli však Harry vešel do síně. Ne, doslova do síně vplul. S hrdě vztyčenou hlavou, kamenným výrazem a nicneříkajícím pohledem zamířil na samý kraj nebelvírského stolu.

Profesor lektvarů ještě nikdy neviděl, že by se Potter takto dokázal chovat. Všem dal jasně najevo, že mu je naprosto ukradené co si o něm myslí.

Velkou síni se začal ozývat tichý hovor a šum. Spousta studentů si na Harryho ukazovala a někteří se nadzvedávali ze svých míst, aby na hocha pořádně viděli. Harry si jich nevšímal, Severusovi se dokonce zdálo, že mladíkovi hraje na rtech slabý úsměv.

Harry si v naprostém klidu nakládal jídlo a přitom se dokázal soustředit na magii ve svém okolí. Cítil to všechno. Vztek, překvapení, nenávist, zvědavost, strach dokonce i úlevu. Nic co by neočekával. Jen ať Voldemorta jeho špehové informují o tom, že Harry Potter se neschoval jako prašivý pes! Začal se věnovat jídlu, ale k jeho nesmírnému překvapení se u stolu zvedlo pár studentů a přišli si sednout k Harrymu.

Neville, Ginny, Hermiona, Dean, Seamus i Colin a Dennis.

„Jsem rád, že jsi v pořádku, Harry!“

„Díky Neville.“

Harry si všiml jak se Ginny ošila a uhnula pohledem někam ke zdi Velké síně.

„Tak to vyklop, Ginny.“

Dívka se však k odpovědi neměla. Harry nebyl hlupák, aby nevěděl co se jí nejspíše honí hlavou. Odložil příbor a opřel si bradu o sepjaté ruce. Trochu připomínal profesora lektvarů, ale naštěstí to nikoho z přítomných nenapadlo.

„Já ti teda pomůžu. Podle mě, se cítíš špatně, protože Ron je tvůj bratr a já kamarád, teda myslím. V tomhle však byl sám, předpokládám, že nikdo z Weasleyových s tím neměl nic společného. Takže pokud jde o mě, nemám důvod se s tebou nebavit nebo dokonce tě snad nenávidět.“

Bylo vidět, že z Ginny opadlo všechno napětí.

„Mamka s taťkou to nesli špatně. Měla jsem strach, že ho namístě proklejou a skončí v Azkabanu místo něj. A co teprve Fred a George! Za ty roky jsem viděla hodně, ale takhle rozčilené ty dva nikdy! Je mi to líto! Neville mi sice říkal, že se Ron chová divně, ale mě to nezajímalo. Mohla jsem mu to třeba zatrhnout!“

„Nemohla, Ginny. Udělal to, i když věděl co ho čeká. Prostě naletěl a sám se do toho namočil až po uši.“

„Víš, my jsme mezi sebou udělali takovou dohodu.“

„Dohodu?“ Harry překvapeně zamrkal a čekal, co z Neville vypadne.

„Všichni jsme členové Brumbálovy armády a musíme držet spolu a s tebou. Takže jsme se rozhodli, že pokud by se někdo z nás začal chovat divně, okamžitě by jsme to řekli tobě nebo Brumbálovi. Nevíme co se tady děje a chápeme, že nám to nemůžeš říct, ale rozhodně jsme s tebou!“

Harry těkal pohledem z jednoho na druhého a hrudí se mu rozléval ten hřejivý pocit štěstí. Pro tu chvíli měl dojem, že zvládne cokoliv, i porazit Voldemorta. Tak ohromnou moc má přátelství.