Brumbálův příkaz // Snarry

#86#

„Odbor záhad? U Merlina proč?“

„Je tam spousta předmětů, které můžu prozkoumat, zničit nebo odejít právě díky mé magii. Získám tam spoustu zkušeností o černé magii a budu se moct po práci vracet domů beze strachu, že budu mít přesčasy nebo budu v přímém ohrožení života.“

„Domů?“

Harry začal zkoumat svá kolena a poté červenou tekutinu ve sklence než se konečně zmohl na odpověď.

„No tedy, jestli mě tady ještě budeš chtít. Když ne, tak to samozřejmě pochopím, nejsem už student Bradavic a tak, ale Albus říkal, že by se to určitě dalo zařídit, ještě když jsem teda ten dědic. No, když říkám domů, tak myslím sem.“

Mladík si nebyl jistý tím, že mluvil srozumitelně, protože Severus mlčel. A čím déle muž mlčel, tím větší strach Harryho jímal. Co když to přehnal?

„Ty to tady považuješ za domov?“

„Jo.“

„Myslel jsem, že se budeš chtít odstěhovat.“

„Já? A proč?“

Teprve v tu chvíli Harry vzhlédl a zjistil, že stejně jako on, i Severus se raději dívá do skleničky s vínem.

„Severusi?“

Muž postavil sklenku na stůl a přešel ke krbu tak, aby stál zády k Harrymu.

„Už jsme se o tom bavili. Jsem příliš starý-“

„Blbost.“

„Nevrlý a-“

„To je fakt.“

„A ty jsi ještě mladý-“

„Jak kdy.“

„Můžeš mě přestat přerušovat?!“

Severus se otočil a uviděl Harryho, který se už také postavil, s jemným úsměvem na tváři.

„Ne, nemůžu. Snažíš se mě odehnat, protože nevěříš, že s tebou chci být. Mě je fuk, že jsi starší, sarkastický a občas fakt nesnesitelnej šmejd. Já jsem zase paličatej, vzteklej nebelvír. Nemám v plánu tě opustit, tak proč mi nevěříš? Co potřebuješ, abys pochopil, že to myslím smrtelně vážně? Neporušitelnej slib? Nebo tě mám požádat o ruku? Nebo něco jiného? Jen si řekni! Šel jsem dobrovolně proti Voldemortovi, nic těžšího mi zadat nemůžeš.“

Severus chvíli tiše pozoroval mladíka, který měl rozhodnost napsanou ve tváři a zkusil ještě poslední věc, která by hocha mohla odradit, i když si to nepřál. Jen by nerad, aby Harry za pár let zjistil, že udělal chybu.

„To všechno je krásné Harry, opravdu. Ale na jednu věc jsi nepomyslel.“

„U Merlina, co ještě na mě chceš vytáhnout?“

„Jsi si vědom toho, že tvá linie tím pádem končí?“

Harry na Severuse vytřeštil oči a pak se ušklíbl.

„Totéž platí i pro tebe. Jsi poslední Snape, já poslední Potter. Jsem s tím srozuměn už od chvíle, kdy jsem se do tebe zamiloval. Co tam máš dál?“

Harry se dostával do varu, přesto však nezvyšoval hlas, věděl, že to nemá smysl a hádat se nechtěl.

Na Severuse to začínalo být přece jen trochu moc. Osmnáctiletý mladík se rozhodne pracovat na jednom z nejnebezpečnějších odborů na ministerstvu a ještě ho přesvědčuje o tom, že netouží po rodině.

„Domníval jsem se, že jsi chtěl mít rodinu jako jsou Weasleyovi.“

Harry si hlasitě povzdechl, pořádně upil ze své sklenky a posadil se zpět do křesla.

„Severusi, teď už opravdu netuším, proč se mě snažíš odehnat. Ano, když jsem poznal Weasleyovi, říkal jsem si, že pokud bych měl děti, chtěl bych je vychovávat tak, jako oni. Tohohle jsem se vzdal ještě dřív než jsem přišel sem. Už ve chvíli, kdy jsem zjistil, že se jednou musím postavit Voldemortovi. A taky když jsem si uvědomil, že mě holky fakt neberou.“

Potter se na profesora lektvarů podíval s úsměvem a lehce nadzvednutým obočím.

„Koneckonců, sirotčince jsou přeplněné.“

Severusovi k jeho radosti docházely argumenty a jak se zdálo mladý nebelvír myslel na vše.

„A co dědictví zakladatelů?“

„To lze vložit do kteréhokoliv dítěte s magií nebo zapečetit mimo moje tělo. Ještě něco?“

Severus už jen zavrtěl hlavou. Došla mu slova. Mladík se zvedl a se širokým úsměvem se vydal k pokoji.

„V tom případě jdu do sprchy.“

Ve dveřích se otočil a s velice zvláštním výrazem vytáhl z kapsy malou krabičku, kterou beze slov hodil Severusovi, který ji pohotově zachytil.

„Měl jsem v plánu se zeptat po tom, co bysme probrali moji novou práci, ale zase se nám to zkomplikovalo, že jo. Tak abych náhodou nezapomněl, vezmete si mě, pane profesore?“

Harry na šokovaného Snapea mrknul a zmizel ve svém pokoji.