Střípky tebe ✓

Třináctý střípek

Obědy jsem proseděl u stolu v rohu jídelny a doufal, že se nikdo nepřidá.

Většinou se mi mé přání splnilo. Kdo by si taky chtěl sedat k tomu podivínovi z prváku, co neumí ani začít konverzaci?

Občas si přisedl někdo, kdo mě ještě neznal, ale nikdy se už neobjevil podruhé.

Nevadilo mi to, měl jsem klid na tiché pozorování. Nikdy mi neuniklo, co jsi zrovna měl k obědu, ani jestli ti to chutnalo nebo ne. Nemusel jsem se nijak snažit to zjistit, mluvil jsi tak nahlas, že tě nemohl přeslechnout nikdo, koho jsi zajímal.

Jednou, když jsem žvýkal sousto klasického školního hovězího masa, přistál na stole druhý talíř a cítil jsem, jak na židli vedle mě někdo dosedl.

Překvapeně jsem otočil hlavu a oslnil mě tvůj zářivý úsměv. Několikrát jsem zamrkal, ale když ses nerozplynul, můj mozek přiznal tvou skutečnost.

„Ahoj," pozdravil jsi, ale nenechal mi prostor pro odpověď. „Můžu se tu u tebe schovat?"

„Schovat?" nakrčil jsem čelo. Nechápal jsem, proč se mnou sedíš u jednoho stolu.

„Když jsem s tebou, nikdo za mnou nepůjde," vysvětlil jsi.

Chápavě jsem kývl a dál už se věnoval svému jídlu. Tvá slova mě bolestivě zasáhla.

Posměch mi nevadil od ostatních, ale od tebe ano.

Cítil jsem na sobě tvůj pohled celou dobu, než jsem doobědval, ale odolával jsem touze zbaběle utéct.

Dojedl jsi a zvedl talíř.

„Jsem idiot," zavrčel sis pod fousy a vytratil se.

Zpětně si říkám, jestli jsem nebyl idiot spíš já.