Mimo školu jsem tě vídal jen minimálně. Jako by nás ta spleť chodeb a chladné zdi sváděly dohromady, ale jejich kouzlo venku ztrácelo svou moc.
Občas jsem zašel do kavárny, ve které jsi pracoval, ale dával jsem si záležet, abych nikdy nebyl sám. Brával jsem s sebou přátele, Bára si to tam oblíbila. Líbila se jí výzdoba a ty ses jí zdál sympatický. Vždy jsem jen mlčel a poslouchal, jak se hezky usmíváš a tvůj hlas je sladký jako nejlepší čokoláda.
Jako bych to nevěděl.
Mezi námi ale byl chlad. Usmívali jsme se na sebe a já objednával, ale to bylo vše. Chovali jsme se k sobě jako cizinci a tvářili se, že jeden druhého neznáme.
Protože tak to přece bylo, ne? Mimo budovu školy jsme si byli cizí.
Po každé návštěvě kavárny bylo toto uvědomění ještě silnější a bolestivější. Chodil jsem tam pořád míň a míň, abych se toho ušetřil.
Myslel jsem, že po tom, co se stalo, tam už nikdy nevstoupím.
Tak proč jsem tam šel s naivní představou, že se mi tato slova budou psát lépe?
Asi mi chybíš.
ČTEŠ
Střípky tebe ✓
RomansaNaše cesty se nikdy plně neprotly, jen se náhodně setkávaly. Chvílemi jsme kráčeli vedle sebe, ale potom se opět rozdělili. Těch pár slov, co jsme pro sebe měli, nás pospolu udržet nedokázalo. Když jsem slyšel tvůj hlas naposledy, měl jsem pocit, ž...
