Hunted

13. Bojový výcvik

„Útočník, páni tak to ti nezávidím. Myslela jsem si to. Vypadáš, jako ten... typ. Teda, fyzický trénink odpoledne už bych asi nezvládala. Raději se půjdu učit o bylinkách a tak. Nevíš náhodou jak to chodí pro léčitele, co? Ah, jak bys mohla. Každopádně by bylo fajn, kdyby tenhle trénink trochu zjednodušili, nemyslíš? Bojím se, že to už asi nezvládnu, je to jako v pekle. Ne, je to mnohem horší!" Mlela a mlela, až z toho šla Cassidy hlava kolem. Po chvíli zjistila, že jí vlastně vůbec nemusí odpovídat. Candy si totiž na většinu věcí odpověděla sama, aniž by dala Cass prostor k vyjádření.

„Ach, zase jsem se rozpovídala viď? Promiň, neumím se udržet, když jsem nervózní," řekla nakonec. To už Cassidy vstávala od stolu.

„Jsi pěkně otravná, to jo," chladně se na překvapenou Candy podívala a odešla s tácem. Najednou měla pocit, že jídelna není tolik rušná, když se od holky vzdálila. Upřímně si oddechla, když viděla, že se ji Candance nesnaží následovat. Asi by jí z toho brzy kleplo. Už nikdy víc. Prosím, zaúpěla v duchu a přidala si bloncku na seznam lidí, kterým se bude vyhýbat. Teď se konečně mohla v klidu dostat do svého pokoje a zdřímnout si, než bude muset podstoupit další trénink. Něco jí říkalo, že odpoledne bude ještě horší než dopolední dril.

Nemýlila se. Rozhodně se nemýlila. A brzy zjistila, že i rozhodnutí poddat se spánku bylo hodně špatné. Málem zaspala a do cvičební haly musela utíkat, aby to stihla na čas. Celé její tělo bylo v agónii a silně protestovalo vůči jakémukoli pohybu. Nedalo se ale nic dělat, jestli nechtěla přijít pozdě.

Naštěstí to stihla jen tak tak. Bojový instruktor ji sice zpražil ostrým pohledem, ale nakonec neměl žádné připomínky. Cassidy se vzorně postavila do řady a zírala před sebe, zatímco on před nimi pochodoval.

„Dobrá, nováčci. Dnes je to sice váš první den, ale to pro bojovníky nic neznamená. Musíte být připraveni na nečekané situace a neustálé ohrožení života. Ani vyčerpání vám nesmí stát v cestě!" začal mluvit, „Teď mě dobře poslouchejte! Žádné padavky tu nestrpím, pokud si někdo myslí, že to nezvládne, dveře jsou mu otevřené. Nemáte ale potom nárok žádat po organizaci jakoukoliv ochranu. Nikdo se nebude starat o zbytečnou přítěž! Dnes vás naučím základy bojových technik a sebeobrany. Bude to pro vás dozajista těžká cesta, ale ti, kteří vytrvají mají šanci dosáhnout vrcholu."

Cassidy se zablýskly oči. Přesně to chtěla, přesně po tom toužila. Stát na samé špici a sledovat zbytek lidstva z výšky. Kdyby měla dostatek moci, nemusela by se nikdy obávat o svůj život...

„Nyní si vás rozřadím do dvojic, ve kterých budete po zbytek dne trénovat. Žádné reklamace se neberou, protivníka si také nikdy nevybíráte," zakončil instruktor svůj proslov, vzal si složku a začal číst jména dvojic. Cassidy bylo vcelku jedno, s kým ji přiřadí. Tedy, alespoň si to myslela. Jejím protivníkem byl totiž kluk z její skupiny. Lépe řečeno ten, který nesl Mellisandře batoh, Thomas. Cass si povzdechla, když viděla jeho křivý úšklebek. Vypadalo to, že dnes bude odcházet na svůj pokoj pěkně zmalovaná. Však jen počkej. Jestli se mi v budoucnu připleteš do cesty, vycucnu všechen tvůj Éther, ušklíbla se pro sebe, když si vzpomněla na svou schopnost. Nevydrželo jí to ale dlouho, protože jen co trénink začal, bylo vidět, že Thomas se vůbec nedrží zpátky. Naopak i instruktor poznal, že se snaží Cassidy cíleně ublížit a několikrát ho okřikl.

„Tohle je trénink, zde se máte učit, ne si vyřizovat účty. Pokud spolu máte nějaký problém, vyřešte si to mimo mou halu!" Cassidy při jeho křiku nadskočila, jelikož se ozval příliš blízko ní, zato Thomas vypadal, že ho ani nezaregistroval. Díky tomu její reflexy selhaly a dostala pěstí přímo do obličeje. Nebyla žádná bábovka, ale v tuhle chvíli se jí na vteřinu zatmělo před očima a když je otevřela, už ležela na zemi. Hlava se jí motala a šíleně třeštila.

„Uhh," vydala ze sebe s lehkým zaskučením. Do očí jí vhrkly slzy, ale udržela je. Po chvilce zjistila, že jí teče krev z nosu a snažila se vstát, aby ji mohla zastavit. Všechny dvojice momentálně upíraly svoje oči na ni.

„Co čumíte, nemáte nic lepšího na práci?!" okřikl je frustrovaně profesor, nejspíš naštvaný, že se někdo hned ze začátku zranil.

„A ty! Nemáš snad dost?! Chceš odsud okamžitě vyhodit nebo co?! Jestli jsou ti moje slova ukradený, vůbec se nemusíš obtěžovat sem chodit!" křičel na Thomase, který byl sám očividně překvapený, že Cassidy praštil tak tvrdě.

„Já... myslel jsem, že se stihne uhnout," zamumlal. Instruktor při jeho slovech však vybouchl ještě víc.

„Žádné výmluvy!"

„Ano, pane."

„Ty, pojď se mnou na ošetřovnu," povzdechl si a hrubě popadl Cass za loket, aby ji vytáhl do stoje. Hlava se jí zamotala a ona málem upadla, ale po chvilce už dokázala jít bez pomoci. Krev z nosu se však stále nezastavovala a pošpinila jí celé triko. Ve tváři měla bolestnou grimasu, kterou se ale snažila skrýt. Cítila, jak má obličej v ohni a nos jí nepříjemně pulzuje. Hlavně doufala, že ho nemá zlomený.

Překvapivě se ukázalo, že z té rány má lehký otřes mozku a měla by být nejméně týden v klidu. Instruktor s touhle odpovědí nebyl nadšen, stejně jako Cassidy. Její plány by se týdnem nicnedělání poměrně zkomplikovaly.

„Není nějaká rychlejší cesta?" zeptala se nakonec po chvíli uvažování. Instruktor i doktorka byli očividně překvapeni její žádostí. Zatímco muž vypadal o něco lépe, doktorka se naopak zamračila.

„Proč máš tak naspěch, děvče? Jsi tu teprve nováček, první týden není tolik důležitý, prostě začneš s výcvikem déle. Ještě mají přijít další nábory, takže bys ani nebyla sama. Pokud tohle zranění zanedbáš, v budoucnu ti to nepřinese nic dobrého," pokárala ji a snažila se ji smířlivým hlasem odradit od rychlejší léčby. Jakmile ale její návrh rezolutně neodmítla, Cassidy věděla, že je tu možnost vyléčit se dřív.

„Opravdu to potřebuji. Pokud je tu možnost okamžitého uzdravení, jsem ochotná to risknout." Doktorka si povzdechla.

„Dobrá, dobrá. Vy mladí jste stále jen nedočkaví... Můžu na tebe použít svou schopnost, ale předem říkám, že to není nic příjemného. Obzvlášť, pokud jde o zranění na hlavě. Navíc je tu jistá šance, že se ti to v budoucnu vrátí a budeš mít trvalé problémy," varovala ji postarší doktorka, ale Cassidy už byla rozhodnutá. Na její slova pouze přikývla a položila se na lůžko. Zavřela oči a zprvu necítila nic. Postupně ale měla pocit, jako by jí začalo bzučet a brnět v hlavě. Nebylo to nic příjemného. Pak náhle ucítila tupou bolest, takovou tu vnitřní, které se nemůžete nijak zbavit. Šokovaně zalapala po dechu, cítila se, jako by to trvalo dlouhé minuty, ale přitom to bylo jen několik sekund.

„Hotovo," povzdechla si doktorka. Zastávala toho názoru, že zranění by se měla hojit přirozeně, protože použití schopnosti nebylo tak efektivní. Proto většinou odmítala dělat takové zákroky, pokud si to pacient opravdu nepřál.

Cassidy otevřela oči, jen aby viděla doktorku vzdychat. Její ostrý zrak si také všiml malých bílých šlahounů, které se vracely doktorce do konečků prstů. Nejspíš forma její schopnosti, pomyslela si a raději zrak odvrátila. Ten pohled se jí nelíbil, stačil jediný a uvědomila si, že tyhle šlahouny měla nejspíš uvnitř vlastní hlavy. Otřásla se, byl to nepříjemný pocit.

Instruktor i Cass doktorce poděkovali, než opustili její ordinaci. Po chvíli chůze Cassidy došlo, že ji muž nevede do cvičební haly ale pravděpodobně na její pokoj.

„Chci zpět do haly," oznámila mu a on se zarazil.

„Holka! Jsi těsně po zranění a alespoň chvíli musíš odpočívat! Nechceš si to rozmy-"

„Ne. Jsem rozhodnutá. Chci jít znovu trénovat," řekla pevně, aby dodala odvahu i sobě. Vůbec nechtěla jít trénovat, nejraději by se šla prospat. Ale neměla na vybranou. Když už se jednou rozhodla, že výcvik dokončí dříve, musí pro to i něco obětovat. I když to znamenalo obětovat svůj vlastní komfort.