Hunted

17. Mutace

Cassidy zamrkala a začala se rozkoukávat. Ležela na nějaké pohovce, a když se chtěla pohnout, bolestně sykla. Přišlo jí, jako by jí někdo zbil. Všechny svaly křičely a tělo měla ztuhlé. Co se stalo? Omdlela jsem? Pomalu si vybavila, co vlastně téhle situaci předcházelo a musela si povzdechnout. Dnešní trénink nešel vůbec podle plánu. Vypadalo to, že všechno se jen kazilo.

„Jsi vzhůru?" ozvalo se vedle ní.

„Co bys asi řekl," odvětila sarkasticky, ale sama se podivila, jak byl její hlas chraplavý a skřípavý. Vůbec nezněl jako ona. K obličeji se jí přiblížila sklenice vody. Pomalu se posadila a tentokrát se na Jamese vděčně podívala.

„Jak se cítíš?" pokračoval s otázkami.

Cassidy se ani nemusela moc zamýšlet, než vypálila, „Špatně. Všechno mě bolí, jako kdyby mě týden někde mučili," postěžovala si rozmrzele. Jak bude teď trénovat, když je v takovém stavu? Byla všechna její tvrdá práce k ničemu? S tím se nehodlala smířit.

„Co se mi vlastně stalo? Pamatuju si, jak jsem ztratila kontrolu a pak už nic."

James si ji přeměřil pohledem, ale nezdálo se, že by lhala.

„No, absorbovala jsi všechen Éther, to si asi pamatuješ. Nedlouho nato si začala mít bolesti a ztratila kontrolu. Rozmačkala jsi strejdův ocelový stůl a z prstů ti vystřelují šlahouny upravené hmoty. Asi tak bych to shrnul." Cassidy málem vyprskla vodu, kterou pila. Nevěřícně se na Jamese podívala, ale pak svůj pohled raději sklopila. Nedokážu to ovládat. Vůbec! Jak mám asi tak trénovat, když se neudržím? Bude to takhle navždycky? Dá se to vůbec naučit kontrolovat, nebo se musím smířit s tím, že nad sebou pokaždé ztratím kontrolu? V hlavě měla tolik otázek a žádné odpovědi. Netušila, jestli je kdy ve svém životě najde. Frustrovaně vydechla a promnula si spánky. Takhle to nemělo být. Její život měl být klidný. Nalinkovaný už od samého začátku. Žít s Jonesovou skupinou, být přiřazena do páru, někdy mít děti a nakonec zemřít. Jednoduché. Teď... se všechno obrátilo naruby a Cass netušila co dál.

„Nemusíš... Je to i naše vina. Upřímně jsem tě mohl zastavit..." povzdechl si James, když viděl její vnitřní zápasení. Cassidy trhla hlavou jeho směrem, ale on stejně nedokázal vyčíst, co si myslí. Zaujalo ho totiž něco jiného.

„Tvoje... tvoje oči," dostal ze sebe překvapeně.

„Co s očima? Nesnaž se odvádět pozornost, proč jsi mě nezastavil, když jsi mohl?" zeptala se trochu naštvaně. Víš vůbec, co jsem si za posledních pár hodin protrpěla?

„Ne, tvoje oči se změnily. Jak barvou, tak tvarem," upřesnil James.

„Cože?" Cassidy chtěla vstát a jít se podívat do nějakého zrcadla, ale jen co se pokusila postavit, podlomily se jí nohy. Stačila se chytit strany pohovky, takže nespadla tak tvrdě.

„Počkej tady prosimtě. Dojdu pro zrcátko," ušklíbl se James a v duchu si oddechl, že ji odpoutal od předchozího tématu. Cítil se provinile, takže se přiznal, ale úplně rozvádět do detailů to taky moc nechtěl. Odešel do vedlejší místnosti a přivřel za sebou dveře.

„Jak je na tom?" ozval se Haroldův hlas. Profesor k němu stál zády, očividně studoval něco ve zkumavce a používal přitom tlusté brýle.

„Teď se probudila. Všechno ji bolí, ale nemyslím si, že by měla nějaké vážné fyzické ani psychické následky. Možná má trochu strach ze své schopnosti. A změnily se jí oči." Profesor se při té zmínce zarazil, ale pak pokračoval ve svém výzkumu.

„I její geny zmutovaly, není se čemu divit. Proto ty bolesti," zamumlal v odpověď.

„Takže to znamená, že se bude měnit dál?" zeptal se James překvapeně. I její oči vypadaly... dost nepřirozeně, když se na ně jeden zaměřil. Kdyby to byla jakákoli jiná část těla...

„Možné to je, ale nejsem si jistý. Tyhle vzorky ukazují, že je nepřirozeně kompatibilní s hmotou. Éther může do jejího těla vstupovat téměř v jakémkoli množství, ale to také znamená, že mění její genetickou stavbu. Ne tak jako u zvířat. Jinak. Ještě jsem nic takového neviděl." Profesor byl opravdu překvapený ze vzorků krve, které Cassidy odebral, zatímco byla v bezvědomí. Tvrdily totiž, že její tělo bylo tvořeno víc hmotou než buňkami. Nebylo se čemu divit, když absorbovala takové množství čistého Étheru. Ten měl obecně tendenci měnit genetiku. Profesor se ale obával, že by pro ni mohlo být v budoucnu nemožné bez hmoty fungovat. Jestli se její tělo celé změní, nebude se jednat o pouhou mutaci, nýbrž nový druh. Vývin nového člověka. A nikdo nebude vědět, co dělat, aby ji udržel naživu.

James se dál neptal, zůstal ponořený do svých myšlenek. Automaticky našel zrcátko a vrátil se do místnosti s Cassidy.

„Co to má sakra být," zašklebila se nepříjemně, když poprvé spatřila svoje nové oči v odraze. Hnědá barva se z nich vytratila, nyní byly její duhovky šedé a o něco větší než u normálních lidí. Bělmo naštěstí stále měla, jinak by to vypadalo hodně děsivě. Její zornice byly ve svislém tvaru. Jako měly kočky, když koukaly ve tmě. Vypadalo to hodně zvláštně a nejspíš bude potřebovat trochu času, aby si na to zvykla. „Jak mám tohle schovávat?" rozhodila rukama, ale následně toho zalitovala, protože jí k lopatkám vystřelila ostrá bolest. Sykla, a nepřestávala se mračit.

„Neboj, není to tak zlý. Uvidíš, že si toho skoro nikdo nevšimne," snažil se situaci nadlehčit James, ale sám věděl, že nemá pravdu.

„Jenom slepej by si toho nevšimnul. Nebude to znamenat, že se teď všichni dozví, že jsem svou schopnost už probudila?" Cassidy se měla proč obávat. Jak tohle budu vysvětlovat? pomyslela si zděšeně. Z panikaření ji vytrhlo klapnutí dveří. Profesor vstoupil dovnitř a s vážným výrazem si prohlédl její nový vzhled.

„Nemůžeš to nějak schovat, vrátit do původní podoby? Zkus se na chvíli soustředit, jestli to sama nedokážeš zamaskovat," poradil jí a Cass udělala podle jeho instrukcí. Nic se ale nestalo, jakkoli moc se soustředila nebo přemáhala. Dokonce si v hlavě začala hloupě přeříkávat: Chci svou barvu očí zpátky, chci svou barvu očí zpátky... Ale nic se nestalo. Profesor zastavil její snahy poklepáním na rameno.

„Nedá se nic dělat. Ještě nemůžeme odhalit tvou schopnost, na to je příliš brzy. Pokusím se... Pokusím se přimluvit u vedení, aby ti zařídilo samostatný rozvrh. Nejspíš ale budeme muset rozšířit počet informovaných o pár dalších lidí," povzdechl si. Tohle bylo krajní řešení, ke kterému nechtěl zacházet, jelikož nemohl tušit, jak moc důvěryhodní ostatní lidé jsou. Tak tomu bylo v Edenu vždycky. Jeden si ani nemohl být jistý, jestli se nebaví se špehy ostatních organizací, nebo donašeči pro vedení. Ačkoli se život zdál klidný a mírumilovný a všechno šlapalo, jak mělo, jeden byl neustále v malé nejistotě, co se o něm mohou ostatní dozvědět, když nebude opatrný.

Cassidy se sice trochu uklidnila, ale byla ponořená do zcela nových problémů. Individuální rozvrh? Netušila, co si má pod tím pojmem představit. Bude to nějak omezovat její plány, nebo jim to nakonec prospěje? Tady na základně se nikdy nemohla cítit v bezpečí. I kdyby měla odteď trénovat sama jen s nějakým pověřeným instruktorem, stále musí bydlet ve stejném pokoji a chodit jíst do jídelny ne? Kontaktu s ostatními se nemůže jen tak vyhnout.

„Měl bych nápad," ozval se po chvíli James a střelil po Cassidy neurčitým pohledem. Cass zmateně zamrkala a náhle měla takový nepříjemný pocit. Tak nějak tušila, že Jamesův nápad se jí moc zamlouvat nebude. A taky že měla pravdu.