Hunted

6. Základna

„Ne." Jo, vyděsil ji. Ale to nepřiznávala ani sama sobě, natož jemu do očí.

„Jsi od té doby... zamlklá."

„Vždycky jsem zamlklá. Nic novýho," ušklíbla se na něj.

„Vážně? U snídaně to ani nevypadalo," nadzvedl obočí a konstatoval. Pravda, ráno se Cassidy poměrně rozmluvila. Sama nevěděla, čím to bylo, nejspíš za to mohla ta klidná a přátelská atmosféra? „Moc si nerozumíš s vlastní skupinou, huh?" pokračoval. Cassidy se po něm neohlížela a místo toho se pustila do jídla.

„Moje věc," odvětila chladně.

„Ah, tak chladná odpověď! Vůbec nebereš ohledy na srdce tohohle gentlemana!" James očividně dělal, jak se ho to dotklo. Jako by se tak Cassidy nechovala ke všem už od samého začátku. Zakoulela očima. Vážně. Co tím sleduje?

Na druhé straně, James byl zklamaný z nedostatku reakce a pozornosti od Cassidy. Nejenom, že se neustále tvářila jako šutr, ani s ní nebyla žádná sranda. Jediné plus bylo, že... alespoň nebyla ošklivá. Každopádně z její skupiny byla jedinou osobou, se kterou byl ochotný se bavit, jelikož všichni ostatní mu přišli povrchní.

Upřímně se mu moc nelíbilo, že musí takové lidi odvést do organizace – většinou nakonec způsobovali jen problémy – ale rozkazy byly rozkazy. A on tu teď zkejsl s holkou, co měla pomalu paralýzu obličeje. No vážně. Za celou dobu, co ji sledoval neviděl, že by se usmála nebo vyjádřila svoje pocity jinak než zamračením nebo opovržlivým úšklebkem.

Kdyby Cassidy věděla, jaký si na ní utvořil názor, nejspíš by mu jednu vrazila, aby mu ukázala ty emoce, po kterých tak toužil. Naštěstí o ničem netušila a mohla si tak užít svůj oběd v klidu, i když po chvíli zjistila, že na ní stejně zírají Mellisini přátelé. A kdyby hned vedle nestál James, nejspíš by to nebyly jen nepříjemné pohledy. Tiše si povzdechla, lehce frustrovaná z toho, co nejspíš přijde. Dobře, byla trochu zamlklejší a s Jamesem se po cestě nebavila úmyslně – právě aby se vyhnula těmhle pohledům. Ale on byl očividně dostatečně zabedněný na to, aby mu nedošlo, že jí způsobuje problémy.

„Hej, co tak zíráš!" křikl po chvíli na jednoho kluka, který Cassidy málem propaloval očima. Byl to ten, který nesl Mellisandře batoh. Cass se jen bezeslovně obrátila na Jamese, který na ní zazářil úsměvem, očividně pyšný, že toho kluka okřikl. Měla chuť složit hlavu do dlaní a brečet. Idiot! Takhle jenom upoutal víc pozornosti! Kdo si jejich dvojice doposud nevšiml, určitě už sem teď taky zíral...

„Ale vážně, co proti tobě mají?" zvědavost mu nedala, James se musel zeptat. Očividně rád strkal nos do cizích záležitostí.

„Nic konkrétního, asi jim nesedí moje povaha," pokrčila Cass rameny. Nikdy se o názory ostatních nezajímala, takže nevěděla, proč přesně ji ta skupinka nemá ráda. Ale předpokládala že to bylo právě tím, že se o ně nezajímala.

„Tomu kompletně rozumím," pokýval James hlavou a Cassidy měla znovu chuť ho nakopnout.

„Nebo jim něco napovídala moje sestra," dodala nakonec, protože i to mohlo být důvodem. Mellisandra byla oblíbená, pokud jí pomlouvala, ostatní tomu určitě věřili. Ale dokud Cassidy neotravovali, bylo jí to obecně jedno. S Mellisandrou také nebude zbytečně vyvolávat nějaké spory. Cass věřila, že se nenechá tak lehce vyprovokovat.

„Sestra?" James zněl překvapeně. Nejspíš nečekal, že měla mezi tou skupinou lidí sourozence.

„Hmm. Vidíš tu malou brunetu vpravo? To je ona," vysvětlila, ale na skupinu se ani nepodívala. Zato James vypadal překvapeně.