Hunted

25. Candancino vyprávění

Upadla sice do bezvědomí, ale to neznamenalo, že nic nevnímá. Své okolí sice naprosto vypustila, ale bolesti se nedokázala zbavit. Trhala ji zevnitř, sžírala jako nějaký mor. Cassidy se cítila naprosto příšerně, jako by měla každou chvílí vypustit duši, ale přesto jí v tom něco bránilo. Rána byla sice vážná, avšak ne natolik, aby to bylo smrtelné zranění. A tak byla zaseknutá mezi dvěma světy a musela si vytrpět tohle nekonečné mučení, které cítila.

Netušila, kolik vlastně uběhlo času od jejího boje s monstrem. Bolest ji sice udržovala při smyslech, ale párkrát vypadlo její vědom úplně. Jak dlouho tohle trvalo? Měli se brzy vracet na základnu, nechtěla ten termín prošvihnout, i když by se asi nic strašného nestalo. Neměla však ve zvyku porušovat rozkazy.

Pomalu rozlepila oči a hned je zase zavřela, jelikož ji oslepilo ostré světlo. Po pár dalších pokusech se konečně rozkoukala. Ležela pod skalním převisem. Pohledem sklouzla k lesu jen aby se přesvědčila, že je to stále ten temný, plný monster. Jsem na stejném místě. Kde je James? A Candance? Nebyla sice se jmény kdo ví jak dobrá, ale na tu otravnou holku nějak nešlo zapomenout.

Nedaleko v lese se ozvaly zvuky a Cassidy se s námahou snažila vyškrábat do sedu. Jakmile se ale trochu pohnula, především v zádech, do břicha jí vystřelila ostrá bolest. Nebylo to však nic s porovnáním toho, co cítila v bezvědomí. Rána se zdála být lepší. Přes všechnu nepříjemnost a zaťaté zuby se odsunula ke skalní stěně, o kterou se opřela a s námahou vydechla. Byla v naprosto nepoužitelném stavu, mohla jen doufat, že praskání větví nepochází od nějakého zvířete.

V další chvíli ji trochu uklidnilo, když slyšela dva lidské hlasy. Jeden známý a druhý, který se nedal zapomenout. Vyčerpaně zavřela oči, aby si trochu oddechla. Jak by se měla v téhle situaci chovat? James, musel mě zachránit on. A Candance, nikdy jsem na ni nebyla zrovna dvakrát příjemná, ušklíbla se při vzpomínce, jak nechala Candy osamocenou u stolu poté, co ji nepřímo urazila. Mohla si za to ale sama, říkala jsem pouhá fakta.

„Cassie, ty už jsi vzhůru!" Cassidy potlačila nutkání udělat znechucený obličej. Takhle hroznou přezdívku neslyšela asi... Asi nikdy za celý svůj život. Nadechla se k odpovědi, ale z jejího hrdla vyšlo jen podivné zachrčení. „Jen... Cass... stačí," zachraplala po chvíli. Sama byla překvapená, jak zní její hlas hrubě a unaveně.

„Uhm, dobře, promiň. Jsi v pořádku? Jak se cítíš? Bolí tě něco?" Candy chrlila jednu otázku za druhou, zatímco Cassidy se nezmohla na víc, než přikývnutí nebo zavrtění hlavou. A když se tak na něco odpovědět nedalo, bloncka si z toho vyvodila svoje. A Cass neměla v plánu jí teď cokoliv vymlouvat, jen aby už nikdy neslyšela tu zrůdnou přezdívku.

„Jak... dlouho..." nemusela ani dokončovat větu, než na ni odpověděl James, který doteď mlčel a zkoumavě ji pozoroval. Cass dělala, že si toho pohledu nevšímá, ale nedokázala skrýt své ošívání, bylo jí to nepříjemné.

„Byla jsi mimo jen přes noc. Naštěstí jsem s sebou měl pilulky, které ti pomohly se dostat z nejhoršího. Pár dní a... měla bys být v pořádku." V téhle chvíli ji ani nepřekvapilo, že takové zázračné léky existují. Jen jí to připomnělo, kolik toho o organizaci vlastně neví. A že pokaždé se našlo něco nového. Tiše si povzdechla.

„Půjdu sehnat něco k jídlu," oznámil James, otočil se na patě a zamířil zpět do lesa. Cass si až teď všimla, že s Candance přinesli lahve naplněné vodou. Někde nedaleko musela být řeka. Ráda bych se umyla, povzdechla si znovu, protože na to nebyla ve správné kondici. A do rány na břiše by se jí nesměla dostat voda, což bylo taky dost problematické. Mezitím, co snila nad koupelí Candance vedle ní pořád něco mlela. Cass se rozhodla ji na chvíli vypustit z hlavy, protože si očividně vystačila sama. Pak si ale na něco vzpomněla.

„Co... Ten spineteer?" zeptala se s obtížemi. Byla si jistá, že to zranění, které mu způsobila, nemohlo být smrtelné. I když vážné, nějak by se z toho dostal. Candance se zarazila a upřela na Cass delší pohled, než své oči odvrátila k lesu. Posadila se vedle a zády se též opřela o kamennou stěnu.

„Moc si toho z té chvíle nepamatuju. Byla jsem, ehm, dost v šoku a vyděšená. Jo, a chtěla jsem ti poděkovat za záchranu. Bez tebe a Jamese bych byla..." zadrhla se v řeči. Cassidy nad tím jen slabě máchla rukou, že to nemusí řešit, ale Candy odporovala, „vážně, vděčím ti za svůj život. Povím ti všechno od začátku, můžu?" Bylo vtipné vidět ji, jak se ptá na svolení. Cassidy sice zajímalo hlavně jestli monstrum žije a je stále nebezpečné, ale také chtěla vědět, jak se do té šlamastyky Candy dostala. I když tušila, že jisté zavinění na tom bude mít její sestra.

„S mým týmem jsem se dala dohromady až po prvním týdnu v divočině. Ještě s jednou holkou, tvořily jsme dvojici a narazili na Mellisandru, Thomase a Ivonne. Později se přidávali i další, očividně přátelé těch tří. Já... příliš jsem je neznala, ale nemyslela jsem si, že budou tak chladnokrevní," naštvaně zaťala pěsti, „nikdo z nás pořádně nevěděl, kudy bychom se měli vydat. Chtěli jsme se začít vracet na základnu, ale dostali jsme se sem. A pak Mell našla tu jeskyni s energickými drahokamy a chtěla si je přivlastnit. Všichni z toho byli nadšení, bylo jich tam takové množství! Udělalo by to z nás boháče. Polovina z týmu se nahrnula dovnitř a začala je sbírat, zatímco ostatní byli nejistí. Nevím, zdálo se mi to moc snadné, aby tu na nás jen tak čekala jeskyně plná bohatství, no ne? A pak se ozval řev, zevnitř, z tmavé chodby, které nikdo nevěnoval pozornost."

Čím víc toho Cassidy slyšela, tím udivenější, ale zároveň klidnější byla. Tohle chování... bohužel přesně sedělo na Mellisandru a její partičku. Mrzelo ji to, ale nemohla s tím nic dělat, její sestra měla vlastní hlavu, podle které se rozhodla řídit. Cassidy jí do toho nemohla kecat, a tak jako tak, by ji Mellisandra neposlechla.

„Všichni se rozeběhli pryč, přímo naším směrem. Nečekali jsme to, z venku nebylo do jeskyně moc vidět, takže když se ta skupinka vyřítila ven, neměli jsme skoro čas zareagovat a běžet taky. Byl to hrozný zmatek, všichni měli najednou strach a nikdo nebral ohledy na někoho jiného než na sebe. Nevím, kdo to byl, ale někdo do mě strčil a já spadla. Než jsem se stihla dostat na nohy, ostatní už byli dávno pryč a já byla poslední, kdo tam zbyl. Uběhla jsem jen pár metrů, než jsem znovu zakopla a spadla. Myslela jsem, že se pro mě vrátí, doufala jsem v to, ale místo toho jste se objevili vy," Candance se na chvíli odmlčela, ztracená ve svých myšlenkách. Cassidy jen trapně seděla a zírala před sebe. Nebyla dobrá v utěšování, a nemohla se ani s blondýnou ztotožnit. Podobnou zradu nikdy nezažila, jelikož se lidí sama stranila. Stačilo jí to vidět u ostatních, jako právě teď u Candy. Nikdy by nechtěla být v její kůži. Její společnice se však z chmurných myšlenek dostala rychle, zatřásla hlavou a pokračovala ve vyprávění.