Hunted

21. Hra na babu

Pomalu se došourala k Jamesovi, vybalila si věci na spaní a zalezla do spacáku. Neměla ani energii na něj nějak víc mluvit. I na jídlo v tuhle chvíli zapomněla, přesto, že za celý den skoro nic neměla. Teď už byla prostě tak vyčerpaná a nic ji nezajímalo. Ještě, než tvrdě usnula, ucítila blízko sebe Jamesovu přítomnost. Už ji to ani nijak neznepokojilo, trochu to předpokládala. Nejspíš to byl nějaký jeho zvyk, spát blízko ostatních, když byli venku v přírodě. Třeba ji tak mohl lépe chránit nebo tak něco. V tom případě nad tím nemusela příliš přemýšlet...

Ráno ji probudila bolest břicha. Z hladu. Nevydávalo sice žádné zvuky, ale i ona sama cítila, jak je její žaludek prázdný. Včera večer neměla na jídlo ani pomyšlení, tak se to rozhodla napravit teď. James ještě stále ležel, takže se velmi tiše vykradla ze spacáku a přitáhla si batoh se sušenými zásobami. Jak do něj ale pohlédla, znepokojil ji fakt, že se velmi rychle ztenčovaly.

„Vážně potřebujeme sehnat jídlo," prohodila, když za sebou uslyšela šustění.

James souhlasně zabručel, „však včera jsem se tě snažil něco naučit." No očividně to moc nefungovalo, protočila Cass očima a lehce si povzdechla. Cítila se naprosto marná, když včerejšek jen zmínil. James si všiml poklesu její nálady, ale neměl, jak by ji povzbudil. Opravdu byla marná... Ale takoví byli na začátku všichni.

„Aby sis nemyslela, že tvoje snaha byla k ničemu, tak jsem tě pozoroval. Vím, co musíš vypilovat nejvíc a na to se teď můžeme zaměřit. Určitě to zvládneš, seš přeci silná holka, ne?" zeptal se s nadzvednutým obočím. Cassidy se otřásla odporem nad jeho tónem a probodla ho skeptickým pohledem. Z jeho slov jí běžel mráz po zádech.

„Myslím... že začínáš znít jako tvůj strýc," upustila kousavě, protože jí na jeho nabídce něco nesedělo. Měla pocit, jako by na ni promlouval profesor a snažil se ji nenápadně přinutit k nějakým dalším testům. Už jen z principu se jí to nelíbilo. James se zasmál, protože měla pravdu. Ale jeho bavilo si z Cass takhle utahovat.

„Když budu upřímnej, tvoje maskovací schopnosti, nebo nedej bože plížení, jsou fakt otřesný. Proto bych navrhoval zahrát si na babu."

„Co?" Cassidy byla zmatená. Proč do toho tahal hry pro děti? Ale James jí neodpověděl, bral své rozhodnutí jako hotovou věc. Dětinský, nakrčila mírně nos, ale nekomentovala to.

U snídaně si sice myslela, že si James dělá srandu, ale hned vzápětí jí došlo, že je naprosto vážný. Akorát že hra na babu měla trochu pozměněná pravidla, a vůbec se nezdála být taková sranda, jako ta dětská. Princip byl jednoduchý. Jeden z nich se někde schová a ten druhý se k němu musí nepozorovaně přiblížit a předat mu babu dotekem. Pokud se ale jeden při plížení prozradí, ten druhý neutíká, nýbrž mu to ohlásí a hra se přesouvá na jiné místo, zase od začátku. James si vzal babu jako první, protože tušil, že Cassidy by trvalo věčnost, než se k němu přikrade beze zvuku. Nechtěl jí snižovat sebevědomí hned na začátku tím, že se té baby nikdy nezbaví.

Odložili si batohy, aby se jim lépe pohybovalo a Cass odešla se schovat. Když už ji James neviděl, pomalu se vydal tím směrem, kterým odešla a po chvíli se bleskurychle ztratil v přírodě.

Cassidy neměla v plánu hledat si kdovíjaký úkryt. Prostě zastavila na jednom trochu vyvýšeném plácku a posadila se na spadlý kmen. Potřebovala mít dobrý rozhled do krajiny, aby si Jamese všimla co nejdříve. Trochu ji sice zneklidňovalo, že neměla krytá záda, ale nepředpokládala, že by ji chtěl obcházet zezadu. Očima neustále těkala po okolí a snažila se zaznamenat jakýkoliv pohyb nebo zvuk. Po dobrých deseti minutách zahlédla za nedalekým stromem rychlý mžik.

„Pět metrů na jihovýchod, za stromem! Jamesi?" zavolala. Pořád tu byla ta možnost, že to bude nějaké zvíře a ona se plete. Zpoza stromu ale opravdu vyšel James.

„Dobrá práce!" pogratuloval jí, ale Cassidy se nervózně ošila. Věděla, že byl velmi silný člověk. Bylo to poznat už jen z toho, kolik jeho tělo absorbovalo Étheru. Určitě mě nebere vážně.

„Zjednodušil jsi mi to, co? Nechal ses odhalit," pronesla chladným tónem. Jamesovi slezl úsměv z tváře a nahradila ho vážnost, když viděl její nesouhlas. Jistě, že na ni nešel tvrdě hned od začátku. Neměla by proti němu šanci. Ale na to byla on příliš tvrdohlavá, a tohle jí ne a ne dojít. Jestli chtěla být brána s respektem, musela si ho zasloužit, musela na něj mít nárok. Což ona ve své momentální pozici zatím neměla. Všechno chce čas, Cassidy. Nějaké věci nejdou uspěchat, povzdechl si.

„Máš pravdu," přikývl stroze a dál odpověď nerozváděl, v naději, že to nechá být. Ale jeho přání se bohužel nevyplnilo.

„Chci, abys se mnou jednal jako se sobě rovnou," zamračila se, „hraj se mnou jako bys to dělal s lidmi z Centrály nebo se svými přáteli." Cass nenáviděla ten pocit, když jí někdo dělal službu. To, že by měla být vděčná a všechno přijmout. Neměla ráda, když někomu něco dlužila, ať už se jednalo o sebemenší pomoc, nechtěla se vůči ostatním cítit zavázaná. Nepotřebuju ničí lítost. Byla si jistá, že všechno zvládne svou vlastní silou, jakkoli to bylo složité. Musí se prostě jen víc snažit.

„Jsi si tím jistá, Cassidy? Opravdu?" James zněl trochu rozladěně, nejspíš nebyl z jejího rozhodnutí nadšený. Ale ona ho nehodlala měnit. Pevně přikývla, na což se ozvalo poražené povzdechnutí.

„Jak myslíš," zněla ledová odpověď. „Běž se znovu schovat."

Tentokrát si našla místo u nějaké skály. V okolí bylo dost balvanů, přes které nebylo vidět, ale ona na jeden takový vylezla, takže měla hned lepší zorné pole. Zároveň ji ze zad kryla ta skála. Teď byla ale víc na trní než minule, protože James už to bral vážně. Měla z jeho nesouhlasného pohledu husí kůži, ale nehodlala mu ustoupit. Nebyla přeci dítě, aby potřebovala speciální péči. Zhluboka se nadechla a snažila se co nejvíc soustředit na okolní zvuky. Sžít se s přírodou a zachytit i sebemenší pohyb. Ale nikde nic. Uběhlo tak pět minut a ona nedokázala z lesa kolem rozpoznat jedinou změnu.

Nemusela na změny ale čekat dlouho. Náhle v zádech ucítila nepříjemnou tíhu a ledový vzduch. Jako by se k ní blížilo něco nebezpečného neuvěřitelnou rychlostí. Nestačila ani pootočit hlavu a její krk už svírala velká studená ruka. Cassidy zalapala po dechu šokem a ruka se rychle stáhla zpátky. Její vlastní ruce vystřelily k místu, kde ještě před chvilkou cítila cizí dotek. Srdce jí splašeně bušilo a nemohla si pomoct a krk si několikrát promnula, přesto, že nebyla ani v nejmenším zraněná. Dost dobře si ale pamatovala ten pocit, který cítila. Jako by ji v drápech držela samotná smrt. Jako by to měl být poslední okamžik jejího života. James stál klidně za ní a sledoval její reakci. Popravdě ani nic jiného nečekal.

„Stál jsem za tebou dobré dvě minuty, Cass." To pro ni byla další nepřijatelná zpráva. Z prvotního šoku byla stále trochu vyděšená, ale teď zaťala pěsti. Cítila se hrozně. Bezmoc. Strach. Slabost. Ze srdce to nenáviděla. Vlastně měla pocit, že jí do očí vhrkly slzy, ale pěkně rychle je zase zaplašila. Nehodlala se tu zhroutit jako nějaká troska. Byla přece silná. To James... byla to jeho vina, protože on nebyl normální.

„Jsi... monstrum," uniklo jí zašeptání, které ale nemyslela vůbec vážně. Jen byla v šoku, hlavou jí lítalo tisíce myšlenek a zrovna tahle na ni křičela nejvíc. Ihned si pusu přikryla rukou v překvapeném gestu, ale svoje slova už nemohla vzít zpět. A on je slyšel. Pokud se na ni doteď díval trochu lítostivě nebo ji nechtěl nijak ranit, ten cit se z jeho srdce v mžiku vytratil. Věnoval Cassidy jeden nepřirozený úšklebek. Trochu smutný, ale spíš se víc smál sám sobě.

„Možná že jo," procedil ledově, načež se otočil a po chvíli zmizel mezi stromy. Cassidy se nezmohla na nic jiného než bezeslova sledovat jeho vzdalující se postavu.