Tomorrow is Today | cz

4

Podlaha v celém domě se již leskla jako zrcadlo díky Jungkookovi, který tento úkol dostal přidělen. Ten se pak unaveně rozvalil v křesle vedle zhasnutého krbu, hlavu si skládajíc do dlaní, zatímco si z čela utřel drobné kapičky potu.

"Skvělé, úklid máš hotový, ale kdo bude chystat večeři?" mírně se pousmála přicházející dáma ve splývavých šatech, vlasy sepnuté v culíku. Její úsměv, jak si mladší z nich uvědomil, působil až podezřele upřímně, Jungkook to však připisoval zjevně úspěšnému dni.

Černovlásek si, svým způsobem, své nevlastní matky vážil. Kdyby řekl, že ji má dokonce rád, byla by to příliš silná slova, ale neopomíjel fakt, že si ho zde nechala a pokud splnil vše, co mu zadala, tak měl i možnost zažít například příjemnou chvíli u společného jídla. Možná si to jen namlouval, každopádně mu díky tomu nic zásadního nechybělo.

Tedy, spíše si to až do tohoto dne myslel.

Chlapec se náhle zvedl a, nechtějíc ženu naštvat, s tichým "Už jdu na to" vykročil do prostorné kuchyně. Měl ostatně vaření vcelku v oblibě, takže si nestěžoval, navíc se v kuchyni nacházelo snad všechno, co si mohl usmyslet, takže měl možnost neustále zkoušet nové kreace.

"Ach, Hyeone, jdeš mi pomoct?" zasmál se na přicházejícího brášku, jenž však zavrtěl hlavou. V obličeji mu hrál hrdý výraz. "Kook," zahalekal radostně, což staršímu jeho koutky jen zvedlo výš. Cítil se náhle značně důležitě.

Fakt, že 'Kook', nepočítaje termín 'appa', je vlastně první slovo, které se dítě dokázalo naučit, ho hřál na srdci. Pohladil Hyeona po vlasech, přidal slova chvály a jelikož s tím byl drobný klouček spokojený, odešel, pravděpodobně se pochlubit i ostatním v domácnosti.

Jungkookova výborná nálada setrvala až do té doby, než se všichni usadili u jídelního stolu, na kterém již stihl prostřít a donést mísu s polévkou. Po jeho pravici seděl Hyeon, kterého, společně s jejich otcem nacházejícím se vedle Hyeonova z druhé strany, příležitostně pomáhal nakrmit.

Přesně naproti mladíka zaujala své tradiční místo paní domu, vedle které se s podmračeným výrazem adolescentní dívky uvelebila Shin.

Večeře proběhla v tichosti. Shin se po ní odebrala do svého pokoje, za celou dobu nepromluvivši ani slova, a Hyeon též někam zmizel. Když se chtěl zvednout i Jungkook, a samozřejmě napřed posbírat nádobí, byl zadržen. "Počkej, seď ještě," přikázala mu aktuálně jediná žena u stolu.

Jungkook tedy znovu sklouzl na židli a vyčkával. Pohledy obou přítomných ho znervózňovaly, ten otcův zoufalý, očekávajíc co přijde, macecha spíše nasadila výraz nelibosti.

"Příští týden odjíždíme s tvým otcem zase pryč," spustila. "Víš, co to znamená?"

Tmavovlásek tušil moc dobře, proto jen přikývl, když odpovídal: "Samozřejmě se postarám o Hyeona." Uvědomoval si také, že si bude muset vzít nějaký den volno ve škole. Ostatně, už to párkrát z podobných důvodů udělal. To, co ale zaslechl po té, jej udeřilo jako blesk z čirého nebe.

"Nechápeš to. Jedná se o drahou zakázku. Tvůj otec ti už nebude moct platit školné."

Chlapec zprvu mlčel, neschopen slova. Ano, školné bylo to jediné, s čím se jeho otec dokázal prosadit u své ženy a až do teď mu jej platil. Nebyla to nejdražší škola, ale přesto by si Jungkook musel vydělávat alespoň dvakrát víc, aby ji splácel sám.

"Přece... to nebude tak horké, nějak se to bude dát udělat..." vypadlo z roztřeseného Jungkooka. Věděl, že nemá smysl odporovat, ale nedokázal to pochopit. Jediným rozumným vysvětlením mu bylo, že to jeho nevlastní matka dělá naschvál, ale ani tak netušil, z jakého důvodu.

Pak mu to nedalo a musel se tázat: "A co Shin? Té taky přestanete platit školné?" Nastalo opět ticho, tíživé a zdlouhavé, a nejmladší z trojice jen ztěžka zadržoval slzy.

To bylo však přerušeno dalším šokujícím prohlášením: "Řekněme, že tvá sestra si jistý komfort zaslouží." A Jungkookovi konečně začalo docházet, že je v nějakém maléru. Jelikož ale neměl ponětí v jakém, hrál si na nevinného. "Asi tak úplně nerozumím," tvrdil.

Dáma, stále setrvávající na stejné pozici, již nepůsobila, že by se usmívala upřímně. Místo toho byl její úšklebek naštvaný, až škodolibý. "Nehraj to na mě. Nemysli si, že se k nám nedoneslo, že máš v té škole jakéhosi 'přítele'," naznačila prsty uvozovky. "Teplouše já pod svou střechou nestrpím, nějak to z tebe musím vymlátit, proto bude nejlepší, když do té školy přestaneš chodit."

Tohle už bylo moc i na vždy poslušného mladíka, jež si vždy zachoval chladnou hlavu. Rázem jako by mu v hlavě explodovala bublina, pomyslně se tvořící těch několik let, kterou doposud ignoroval.

V afektu, v hlavě stále ozvěnou slyšíc, jak pohrdavě žena vyslovila slovo 'teplouš', prudce vstal a poprvé v životě se na ni dovolil rozkřičet: "Není pravda, že bych s ním něco měl! A i kdyby, tak co? Není to nemoc, abys věděla! Tak či onak, je to nedorozumění."

Oslovená zůstala zírat před sebe, zatím nepobíraje, že si někdo, jako její nevlastní syn, dovolil na ni křičet, než se však vzpamatovala, Jungkook už upaloval po schodech do svého pokoje, kde za sebou práskl dveřmi a ihned se schoulil do klubíčka v posteli.

Po tvářích už mu stékaly obrovské slzy, které nemohl, a ani se nepokoušel, zastavit a na svět se vynořily nekontrolovatelné vzlyky. Ztratil oporu v někom, s kým se vždy snažil nějak vycházet, i přesto, že ho to stálo značné úsilí.

Nikdy neměl dopustit, aby ho s Jiminem někdo viděl ve chvíli, kdy vypadali, že se k sobě mají, ještě ke všemu když to ani není pravda!

Pak si uvědomil, že nepřemýšlí racionálně. I kdyby chodil s Jiminem nebo jiným chlapcem, není na tom absolutně nic, co by mělo té ženské vadit. Náhle proti ní pocítil hroznou nenávist, kterou vždycky potlačoval.

Ozvalo se zaklepání a do pokoje vstoupil jeho otec. Jungkook si ho nevšímal, dokud si nepřisedl na okraj lůžka a, rukou hladíc jeho záda, nezašeptal: "Víš, mně je jedno, jestli... nebo teda kdyby jsi byl na kluky. Pro mě je důležité, aby ses cítil šťastně. A o tu školu se neboj, budu ti ji platit dál, vím, jak je pro tebe důležitá."

Černovlásek, jeho pláč utichající a který byl do teď obrácený ke stěně, se na svého tátu otočil a nahodil vděčný úsměv. "Děkuju," pronesl jednoduše a věnoval svému rodiči objetí. Tomu také zacukaly koutky a druhého si pevně přidržel, pokládajíc mu přitom letmý polibek do vlasů.

Když Jungkook v ložnici opět osaměl, cítil se už mnohem lépe. Byl vděčný za tolerantnost a podporu svého otce a náhle jakoby věřil, že to nějak zvládnou.

Přesto však naznal, že by se mu hodilo vyjít na čerstvý vzduch. Pociťoval sice už nepotlačitelnou únavu, na druhou stranu by teď ale stejně neusnul. Jeho hlava si zasloužila pročistit.

Otevřel okno a ihned jej zahalil lehký noční vánek. Protože nabyl tušení, že využití normálního vchodu by mu v této situaci neprošlo, spokojil se pro tentokrát s nepostihovou alternativou.