Tomorrow is Today | cz

17

Tmavovlasý mladík ve splývavém kabátě, zpod kterého mu čouhaly jen nohy v černých riflích, se dostavil již s poslední várkou obrazů do výstavní síně.

Zmoženě si z čela setřel imaginární pot a každému plátnu věnoval speciální péči při aranžování na svá místa. A díky tomu, že malováním se poslední dny zaměstnával nad rámec, množstvím byl tentokrát velice úspěšný.

Jakmile dokončil přípravu svého pracoviště, pohledem přejel všechna svá díla. Mohl jen doufat, že si tato várka vyslouží dostatek pozornosti, aby mohl Jiminovi opět přihodit nějaké ty peníze. Od té doby, co se jeho otec vrátil ke svému předchozímu zaměstnání, se v jejich finanční zabezpečenosti začaly znovu objevovat značné mezery.

Jungkookův zrak se zastavil na obrazu, který dokončil jako poslední, ještě předchozí noci. Skvěly se na něm slunečnice, v pozadí s decentním západem slunce. Byl to jeho favorit a on si jen přál, aby na něj lidé nenahlíželi přes prsty, jelikož byl naprosto v jiném stylu.

Ostatně celá výstava měla nový nádech oproti jeho předchozím. Lidé mají ale přeci rádi originální věci, ne? Bylo by jistě nezáživné, kdyby se umělci nikam neposouvali.

Jeho obvyklé zadumání v myšlenkách si vyžádalo, že nepostřehl příchozí postavu, prvního návštěvníka první minuty výstavy. Proto mírně nadskočil, když k jeho ušním bubínkům dolehlo: "Zvláštní... Obvykle mívám pocit, že umělcům nerozumím. Jsou jako z jiného světa. Tyhle obrazy na mě ale přímo křičí, jak se jejich autor cítil, když je vytvářel."

Hlas byl velmi tichý, dotyčný zjevně též nezaregistroval toho druhého a jen si mumlal pod vousy. Kook tedy o kousek popošel, aby nestál v zákrytu sloupu před ním.

"Ach, dobrý den. Vy musíte být autor, Jeon Jungkook, je to tak?" usmál se neznámý. Oslovený si mezitím prohlédl jeho hnědé vlasy a obličej, jenž přes svou roztomilost působil moudrým dojmem. Jungkook tipoval, že musím být o něco starší než on sám.

Jakmile s lehkým přikývnutím potřásl návštěvníkovi rukou, představil se i on sám: "Kim Seokjin, těší mě. Moc se mi líbí Vaše obrazy. Chtěl bych nějaký koupit."

"To mám radost. Vyberte si, který jen chcete," pobídl mladší z dvojice zájemce. Ten se pak opět obrátil k plátnům různých velikostí a s různými motivy a plně se soustředil na jejich obsah.

"Jak jste se cítil při malování této práce?" vyslovil Seokjin překvapivou otázku, přičemž ukázal na jeden z obrazů. Jungkook těkal pohledem mezi mladíkovou vážnou tváří a předmětem v jeho hledáčku a nevěděl, co odpovědět.

"Jak jsem se cítil? Asi smutně? Znepokojeně? Obrazy jsou pro mě něco, do čeho můžu vložit své emoce a to mě uklidňuje," řekl nakonec upřímně a vytvořil lehký úsměv.

Brunet pomalu přikývl a na tváři se mu objevil vševědoucí výraz. Mladší začínal mít povědomý pocit, který zažíval u Taehyunga: naprosté průhlednosti. Obavy však zahnal do kouta mysli, tenhle člověk ho přeci ani nezná.

"Jsem Taehyungův kamarád. Chodíme na stejnou školu," vysypal ze sebe návštěvník nečekaně. A Jungkook samozřejmě pochopil, proč se cítil tak, jak se cítil. Oba studovali psychologii, navíc už bylo nabíledni, zda, přestože Kook nevěděl o Seokjinovi zhola nic, je tomu tak i opačně.

Hnědovlásek přímočaře pokračoval: "Vážně nevím, jak jste se vy dva poznali, Tae je hrozný tajnůstkář, každopádně co vím určitě je, že je v posledních dnech nějaký smutnější a uzavřenější. Haha, Tae, uzavřenější." Pokroutil nad vlastním prohlášením hlavou.

"A? Proč mi to říkáte?" nepobíral druhý.

"Hmm, asi jsem si myslel, že bys to měl vědět," pokrčil rameny Seokjin odhazujíc masku zdvořilosti, zatímco se opět obrátil k vysněnému obrazu. "Takže bych měl zájem o tento obraz, půjde to?"

"Jistě," pípl nesměle Jungkook, tak úplně nepobírajíc náhlé zamluvení tématu.

Pak druhému nachystal vše potřebné k provedení koupě a mezitím jen doufal, že mu druhý sdělí ještě něco podstatného. Jeho zvědavost totiž dala o sobě znát.

Jakmile bylo vše vyřízeno, Seokjin se k druhému naklonil a věcně pravil: "Měl by sis s ním promluvit. Muselo se mezi vámi něco odehrát, nebudu se vám do toho míchat, ale takhle se jen oba trápíte. A děkuji za obraz." S těmi slovy jen opustil místnost, nechávajíc tmavovláska stát s otevřenými ústy.

Jungkooka slova neznámého velmi zasáhla. Zabýval se jimi celý den, což si opět vyžádalo absenci jeho vnímání. Přesto, že si to plně neuvědomoval, se však výstava vskutku vydařila a on toho dne vyprodal téměř všechny obrazy.