Jungkook několik následujících dní vypadal, jako by mu uletěly včely. Chodil takřka jako mrtvola, jeho oči hleděly kamsi do prázdna a stávalo se velmi běžným, že nevnímal. Začali si toho všímat i učitelé, kterých se opakovaně ptal, oč ho žádali.
Nebylo pochyb, že to postřehl i jeho nejlepší kamarád. Sem tam se ho zeptal, co se mu přihodilo, jelikož na něj ale nechtěl naléhat, po většinu času to nechal být.
Tak se stalo, že jejich společně strávené chvíle, obvykle naplněných zábavnými či důležitými konverzacemi, přerostly v tiché a nudou provázené momenty, které setrvali mlčky.
Mělo to však i pozitivní stránku, neboť si jich ostatní studenti příliš nevšímali. Žádná situace totiž nenahrávala domněnkám, že by spolu doopravdy chodili ani tomu, že by se snad rozešli, protože stále byli tou nerozlučnou dvojkou. Pro ostatní už na nich jednoduše nezbylo nic, co by stálo za zmínku.
Jungkook se sám v sobě ztrácel. Vlastně sám nerozuměl tomu, proč se cítil tak na dně, neměl si přeci na co stěžovat.
Mohl dál chodit do školy. Jiminovi rodiče si úspěšně vydělávali a jejich rodina byla konečně šťastná. Doma se situace taky uklidnila, dokonce si teď více rozuměl s Shin, nebýt toho, že preferoval být sám a věnovat se malování.
A právě do toho se i promítaly jeho zmatené pocity plné bolesti. Nedalo se říct, že by dříve jeho díla křičela všemi barvami, ale byly jednoduše barevně neutrální. V současnosti se však černovlásek uchyloval spíše k tmavým odstínům, s nimiž znázorňoval noc, hvězdy, měsíc...
Chybělo mu to. Chybělo mu vídat to v realitě u jezera v parku. Ale především mu chyběl Taehyung.
Kdyby se nestal tak zbabělým, pravděpodobně by dokázal čelit jeho přítomnosti i nadále. Všechno mohlo pokračovat tak, jako dříve, až na to, že... nemohlo. Po té, co mu zhasl plamínek naděje, už pro něj nic pokračovat nemohlo.
Již několik večerů se setkání s ním vyhýbal a předpokládal, že tak druhý také učinil. Už u jezera určitě nečeká. Jejich cesty se teď rozejdou a on bude fungovat tak, jako předtím, než nějakého Taehyunga vůbec poznal.
Jenže to nešlo. Taehyung totiž nebyl jen tak nějaký. Kookovi přišlo, že mu rozumí jako nikdo jiný a přesto, že mu ze začátku připadal divný, nakonec to bylo přesně to, co na něm měl rád.
Nesnášel se za to, že ho to trápí, nedokázal to však odstranit z hlavy.
ČTEŠ
Tomorrow is Today | cz
Fanfic"Někdo mi kdysi řekl, že láska má blízko k nenávisti. Myslel jsem, že mě nejdřív musíš nenávidět, abys mě mohl začít milovat." Pro Jungkooka je láska jako cizí slovo. V životě má stejně tolik práce, že by mu na ni nezbyl žádný čas. Přesto si však pl...
