Tomorrow is Today | cz

21

"Jungkooku! Jungkooku, potřebuji s tebou mluvit!" spatřil jednoho odpoledne po škole mávajícího světlovláska Jungkook. Váhavě pohlédl na Jimina, který šel po jeho boku. Ten mu věnoval povzbudivý úsměv a špitl: "Běž."

Tmavovlásek se tedy více nezdráhal, snad jako by bral kamarádovo pobídnutí jako nutný souhlas, a s tichým rozloučením se připojil k Taehyungovi. Když mu pohlédl do tváře, rozeznal v ní odhodlání, ale i strach.

Ostatně i on měl obavy. Se stříbrnovláskem nehovořil již několik dní a sám ho od sebe odehnal. O čem by tak s ním mohl potřebovat mluvit?

"Musíme si promluvit o nás dvou," nadhodil odhodlaně starší, jakmile zmizeli z davu hrnoucích se studentů. "Totiž... četl jsem tvůj vzkaz a... taky vím, že to teď nemáš zrovna jednoduché. Ale to přeci není ten důvod, proč se mi vyhýbáš, že?"

Jungkook prudce zastavil. Kolem nebylo živáčka a intenzita Taeho pohledu, který na něj upřel, se mu tedy jevila ještě mnohonásobně větší, protože se soustředil jen na něj. Nebylo nic, co by je dokázalo vyrušit, a mladší si, ač nerad, připustil, že zpovědi prostě neunikne.

"Já... když jsem byl s tebou, cítil jsem se zvláštně... zvláštně, ale dobře," rozhodl se jít Kook s pravdou ven, i když to z něj zatím lezlo jako z chlupaté deky. "Bál jsem se, že se moje city neubírají tím správným směrem... Teda možná ty tvoje, já... nevím, neumím se vyjádřit."

Taehyung vyčkával. Už teď se v důvodech chlapcových myšlenkových pochodů ztrácel, byl však odhodlaný jim plně porozumět.

"Bál ses, že bys ke mně začal cítit něco víc než přátelství?" prolomil ticho vzápětí.

"Ne tak docela... teda vlastně... no, jo. Ale taky jsem si myslel, že by to bylo jen jednostranné."

Atmosféra ztěžkla a Taehyung tušil, že už by se konečně měl vyjádřit. Kdyby promeškal svou šanci, bůhví, zda by se mu ještě někdy nějaká naskytla.

Druhý ho ale předběhl: "Někdo mi kdysi řekl, že láska má blízko k nenávisti. Myslel jsem, že mě nejdřív musíš nenávidět, abys mě mohl začít milovat."

A Taemu opět došla slova. Tak tohle bylo to, co to malé králičí stvoření trápilo? Připadalo mu vlastně poněkud vtipné, jak dětinská myšlenka to byla, pod vážným pohledem druhého mu však do smíchu rozhodně nebylo.

Pocítil náhle ještě větší potřebu mu všechnu tu zaslouženou lásku dát, což ho uspíšilo k reakci: "Ty jsi blázínek. To přece... takhle to nefunguje. Já bych tě nikdy nedokázal nenávidět, Kookie."

Černovlásek sklopil pohled. Takže selhal.

Vtom se však Tae dvěma rychlými kroky přiblížil k tomu klubíčku neštěstí, přičemž jeho dlaně schoval do těch svých a jemně je pohladil po hřbetě. Počkal, až se mu druhý vpije očima do těch jeho a pak teprve dokončil, co měl na srdci: "Já tě totiž miluju."

Jungkook překvapením zamrkal. Setrvával na místě, ruce stále nechávajíc propletené s Taeho. Čekal, že mu řekne cokoliv, tohle bylo ale diametrálně naprosto jinde.

"To přeci nejde, hyung. Proč... jak... proč to říkáš?" zaprotestoval po notné chvíli ticha.

"Opravdu se říká, že láska má blízko k nenávisti, to ale rozhodně neznamená, že jedna neexistuje bez druhé. Jsi to nejroztomilejší a nejkrásnější stvoření na světě se srdcem na pravém místě, Jungkookie. Už když jsem tě poprvé spatřil, něčím jsi mě učaroval. A já ti teď upřímně říkám, že tě moc miluju."

A mladšímu se mezitím promočily tváře. Nedokázal uvěřit, že je tohle skutečnost, že opravdu zažívá to, po čem tak dlouho snil, i když se tomu nevědomky vyhýbal.

Když Tae jednu dlaň vymanil z jejich sevření, aby Kookovi setřel neposedné slzy, Jungkook se konečně odvážil uvěřit. Vzápětí už si druhého přitáhl blíž a octl se na jeho hrudi.

Jak mu tento pocit chyběl. U nikoho jiného v objetí nikdy nezažil podobný pocit bezpečí. Vnímal Taeho ruce, jak ho pevně, avšak láskyplně svírají, jeho hruď, jak se zvedá nahoru a zase klesá dolů, a uvnitř i jeho srdce, jež splašeně tlouklo, což dodávalo jeho předchozímu vyznání na důvěryhodnosti.

Pak se mladší pomalu odtáhl. Jeho líce již uschly a on jen opět přišpendlil oči do těch Taeho.

"Já tě taky miluji, Tae," zašeptal konečně to, co oba očekávali, nechávajíc oběma na tváři úsměv.

Taehyung již na nic nečekal a přiblížil svůj obličej k Jungkookovu. Když mladší konečně ucítil hebké rty na těch svých, podlomila se mu kolena a on si byl jist, že kdyby jej Tae nechytl za pas, neustál by to.

Měl pocit, jakoby se vznášel a jestliže si předtím vykládal, jak je jeho objetí neskutečné, pak neměl zdání, jak by popsal jeho polibek. Pochopil však okamžitě, že od teď se jich nebude moct nabažit a bude jich chtít víc a víc.