Rychle seběhla schody, dech jí pomalu nestačil, ale to ona neřešila. Běžela za ním. Musela. Cítila vzduch slaného moře a chladný vzduch jí doléhal na odhalenou kůži. Chlad to byl nepříjemný, ale to teď nemohla řešit.
Viděla, jak se skácel k zemi do ledové vody, která patřila oceánu. Jak ztěžka dýchá a jak mu z hlavy odkapávají kapičky rudé krve.
,,Draco," pokusila se, ale hlasivky jí nestačily. Nešlo to. Spíš to znělo jako skřehotavé písknutí, které bylo sotva slyšet na pár metrů dál. Zvlášť ještě v tom obrovském větru, díky němuž se neudržela na nohách. A ledová voda jí řezala do chodidel, až chlad pronikl celým jejím tělem. Pokud si myslela, že válka před tím byla těžká, tahle byla těžší. Ale jen pouze pro ně dva.
Došla k němu. Pohled na něj ji zabíjel. Když ho viděla zemřít před tím, působil klidně a vyrovnaně. Teď měl semknuté čelisti, rudé oči od slz a hruď se mu přestávala zvedat.
Chtěla se hnout, chtěla mu pomoct. Chtěla křičet, řvát o pomoc, ale nešlo to. Jako kdyby se z ní stala ledová socha pohlížejíc na umírající tělo.
Otevřela oči a s výkřikem se posadila na postel. Po tváři jí stékala kapička potu a ona se snažila chytit dech a uklidnit se.
Když se jí nějak už povedlo normálně dýchat, založila hlavu do dlaní a rozbrečela se. Bála se toho, že tyto sny jsou předtuchy a že se to opravdu stane.
Byla poslední dny tak moc rozhozená, že měla problém normálně žít. Dělalo jí problém s někým mluvit, skoro i jíst a několikrát zpozorovala, jak se klepe nikoliv zimou, nýbrž strachem a obavami.
Bála se dne, kdy nadejde ten čas vydat se s bystrozory do Skotska a zachránit ho. Byla z toho prakticky psychicky úplně v místech, kam slunce nesvítí a nedávala to. Přehrávala si poslední měsíce v hlavě a hlavně se jí vybavovaly vzpomínky na něj. Jenže ne ty hezké okamžiky, ale ty špatné.
Se spěchem se řítila davem studentů. Vedle ní utíkal Ron, jehož přítomnost skoro nebrala v patrnosti. Blížili se k nádvoří, kam onen dav mířil, ale najednou zabočila k hlavní bráně.
,,Hermiono! Musíme jít na nádvoří, musíme najít Harryho!" křiknul na ní Ron, jelikož normální hlas by byl jako nic a i tak ho špatně slyšela.
Nechtěla to udělat, ale protože věděla, co nadejde, udělat to musela, jinak toho bude do konce života možná pochybovat. Dělala, že ho neslyší a utíkala svým směrem dál.
,,Hermiono!" zaslechla ještě jednou hlas svého zrzavého kamaráda, který se ale pomalu vytrácel.
Běžela kopec a utíkala s obrovskou nadějí. Měla obrovské štěstí, že nezakopla a neskutálela se, protože to by bylo opravdu bolestivé. V dáli uviděla, jak se zapálil Hagridův srub, viděla také Snapea s Harrym, ale tím se nezabývala. Musela vidět jeho.
Nemohla ovšem vběhnout mezi Smrtijedy a proto zaběhla za kmen stromu na kraji Zapovězeného lesa.
,,Hermiono!" ozvalo se za ní a ona jemu spočinula tváří v tvář. ,,Zmiz odsud, zachraň alespoň sebe!"
Popošla k němu, ale on ustoupil dozadu. ,,Mě už nezachráníš, rozumíš? Zmiz odsud!"
Chtěla ho naposledy vidět, chtěla ho naposledy políbit. Ale on se nenechal.
,,Omlouvám se," řekl a vypařil se Smrtijedským způsobem dopravy.
Až v té chvíli pochopila tu neuvěřitelnou tíhu tohoto okamžiku. Tu neuvěřitelnou vážnost a pocítila obrovský smutek.
ČTEŠ
Minuty Ticha
Fanfiction,,Věřím, že fantazie je silnější než vědění. Že mýty mají větší moc než historie. Že sny jsou mocnější než skutečnost. Že naděje vždy zvítězí nad zkušeností. Že smích je jediným lékem na zármutek. A věřím, že láska je silnější než smrt..." Tomu Herm...
