Stromy schovávaly první sluneční paprsky. Sem tam zafoukal mírný vítr a krajina dostávala kouzlo nového dne. Ve vzduchu byly cítit stopy deště, jenž v noci les zachvátil. Bylo slyšet jen občasné zašustění listí a někdy se ozval zvuk dopravy z dalekého města.
Byla ráda, že dnes netrénují na kraji lesa poblíž ministerstva, ale v jiném, záhadou hodným lesem. Je tady dřív, než by měla, nýbrž ona to potřebovala. Potřebovala si nutně vyčistit hlavu od všeho. Ticho bytu jí neprospívalo, protože by se brzo zbláznila, k čemuž neměla opravdu daleko.
Když se to dozvěděla, nevěděla, jak se s tím poprat. Na jednu stranu ani neví, jestli jim má věřit. Pořád jsou to oni, zabijáčtí parchanti hodný mučení do pomatení. Ale ona věřila, že to on právě není. Pokud žije, tak jí nemusí vůbec zajímat. Tuhle kapitolu vědomě už ukončila, ale podvědomí si nedá říct. Ona cítila jednu jedinou mini součást srdce, která ještě z nějakého důvodu žila a ona už ten důvod poznala.
Nevěřila, že by ji kdy chtěl takhle ublížit. Ublížil jí přímo tím nejpodlejším způsobem, jak říkali Smrtijedi. Ale mince má dvě strany, takže přemýšlela i nad tím, co s ním je. Pokud ho nějak vydírali, asi musela pochopit, že jí vlastně zachránil. Ale prořekl se, proto oni moc dobře ví zřejmě všechno a to není dobré. Ostatně jako vždy musí u sebe nosit hůlku a být neustále na pozoru. A pokud jí najdou, ať jí klidně zabijí, alespoň se jí ukončí trápení.
Nad tímhle přemýšlela celou cestu z domova až sem. Chtěla se projít, protože od domu to neměla zrovna blízko. Naštěstí vyrazila brzo a stihla východ slunce, který tak moc milovala. Ale neřekla by to na sebe, neb ona vždycky bývala spíš noční sova, zato dnes vstávala tak hrozně brzo.
Noc už pohltila celý hrad a Nebelvírskou společenskou místnost už neobýval skoro žádný student. Byla tu jen Hermiona. Dlouho se učila a chtěla si potom i číst, ale v ložnici bylo příliš rušno, proto přešla sem, kde se studenti také před chvílí až několik hodin učili.
Cítila se najednou sama, jak se dívala do oken, za kterými se krčila temnota. Nahánělo jí to strach.
Přemýšlela nad tím, zda by se mohla vydat za ním, i když je to prakticky nemožné, takže zřejmě nemůže. Zaprvé jsou Bradavické chodby přísně střeženy okem paní Norrisové, alias Filch, za kterým by hned utíkala a zadruhé nechtěla porušit školní řád, i když to už někdy udělala. Ale problém byl v tom, že spát se jí nechtělo.
Kdyby mu napsala, mohli by se sejít na Astronomické věži, čímž by samozřejmě školní řád porušila a Filch taky hrozí, ale věž je hned vedle Nebelvírské věže a tak by riskovala méně, než kdyby utíkala do sklepení.
Číst neměla co, neb právě knihu dočetla a do knihovny teď také nemohla. Zamyslela se nad tím, jak jsou Bradavice v noci vlastně tak omezené. Mohla by jít do kuchyně pro něco dobrého, poněvadž je to blízko sklepení, ale to by jí také neprošlo.
Neexistuje jiná možnost, než buď riskovat nebo jít spát. Rozhodla se pro první možnost, čímž se odváží možným věcem, jako školnímu trestu, Ronovým hloupým kecům nebo sražení mnoho bodů Nebelvírské koleji. I tak prostě šla.
Buclatá dáma dávno spala, proto se potají vykradla z pohodlí a teď být každým krokem ve střehu, až jí to připomnělo minulé ročníky a vlastně i kouzelnickou válku. Netušila, jak se dostane zpět, když dáma z obrazu spí, ale to právě nebyla její starost.
Představa, že možná narazí na Protivu jí vyděsila, ale i tak šla dál. Schody k jejímu štěstí byly právě směrem, kterým potřebovala. Na to, že si mohla půjčit Harryho neviditelný plášť měla myslet dřív.
ČTEŠ
Minuty Ticha
Fanfic,,Věřím, že fantazie je silnější než vědění. Že mýty mají větší moc než historie. Že sny jsou mocnější než skutečnost. Že naděje vždy zvítězí nad zkušeností. Že smích je jediným lékem na zármutek. A věřím, že láska je silnější než smrt..." Tomu Herm...
