Pod maskou se neschováš✔️

-37-

V pokoji jsem strávila zbytek dne. Nečekala jsem, že by za mnou přišel. A ani jsem to nechtěla.

Druhý den ráno jsem se nasnídala rychle u cizího stolu a on se na mě ani nepodíval.

Na hodinách jsme seděli daleko od sebe. Jako každou neděli jsme měli dost krátké vyučování, což znamenalo, že jsem měla prakticky celé dopoledne volné. I přes určitou možnost nebezpečí, jsem se rozhodla jít do knihovny. 

Potřebovala jsem si vyčistit mozek a na to knihy byly nejlepší. Musela jsem se pousmát, když jsem ucítila známou vůni.

Přejížděla jsem prsty po vazbách knih a vybírala si, kterou si dnes přečtu. Zastavila jsem se na jedné, kterou jsem se bála otevřít. Byla to moje kniha. Švédská kniha citátů a básní...

Po několika letech zapírání mých citů ohledně Jakea, jsem doopravdy nechtěla číst něco, co by mi jen připomínalo, jak moc je Jake v tomhle směru zatvrzelý ve vlastní pravdě. Vybrala jsem si nějakou knížku o jedech a začala si dívat na obrázky, konečně jsem aspoň na chvilku vypnula.

Když bylo tak pět, do knihovny vtrhl on. Vlastně jsem na to celou dobu čekala. Podíval se na mě nejdřív nechápavě, proč sedím na zemi, ale pak nasadil svůj nejvíc chladný výraz.

Já jsem se pohledem vrátila ke knize a nehodlala se s ním bavit. Vlastně ta část mě, která si zrovna uvědomila, že je do něj zamilovaná, se na něj chtěla vrhnout a začít ho líbat. Ta druhá by ho nejraději prohodila oknem za to všechno, co mi teď působí.

Sednul si na stůl a pozoroval mě. Jakmile jsem k němu zvedla zrak a podívala se na jakém místě seděl, nedalo mi to a musela jsem se otřást znechucením.

To ho navedlo k přemýšlení.

,,Kde jsi byla v pátek před večeří?" zeptal se, ale já jsem se s ním pořád nechtěla bavit.

On to brzo pochopil a rychle začal uvažovat sám bez mé pomoci.

Přešel k oknu a posadil se na parapet. Potom znovu natočil hlavu směrem ke mně a já se na něj podívala jen koutkem oka. Pomalu mu z tváře mizela jeho chladná maska a začínal se zase tvářit jako Jake.

Podle jeho výrazu, který jsem tajně pozorovala, mu zrovna došlo, že jsem ho viděla s tou holkou. Potom dlouho uvažoval, co se mi asi mezitím honilo hlavou a pomalu docházel k různým obličejům. Vystrašený, naštvaný, zklamaný, litující a nakonec? Spokojený?

Raději jsem se hned zvedla a uklidnila knihu.

Než jsem stihla utéct, tak mě chytil za paži a otočil mě směrem k sobě. Rychle jsem sklopila hlavu, abych se mu nemusela dívat do očí.

,,Okamžitě mě pusť!" řekla jsem skrz zaťaté zuby.

,,Až mi konečně vysvětlíš, co se to s tebou děje!" řekl a hrál naštvanýho.

,,Neřekla jsem to včera dost jasně?" nasadila jsem škodolibý úšklebek a podívala se mu přímo do očí. Ale jelikož on dávno věděl, co se mnou je, tak ho to vůbec nemátlo.

Místo toho naklonil hlavu, křivě se usmál a opatrně mi jen konečky prstů přelej po levém boku. Cukla jsem sebou a tělem mi projelo příjemné mrazení způsobené jeho dotykem. V tu chvíli se moje vědomí zase rozdělilo na několik částí.

Jedna ho chtěla začít líbat. Druhá mu chtěla odpustit. Třetí ho vyhodit z okna. Čtvrtá ho zase praštit. Pátá pokračovat v chladné Jamie. A ty ostatní se moc překřikovaly, abych věděla, o čem mluví.

Podívala jsem se za sebe a znovu spatřila to místo, kde předtím seděla ona a vzdychala pod jeho dotyky a naprosto jasně jsem věděla, že první dva hlasy poslouchat určitě nemám!

Vyvlekla jsem se mu ze sevření a utekla. Potulovala jsem se po pláži a na večeři tentokrát šla. Kašlala jsem na něj, protože jsem si nechtěla připustit, jak moc chci být s ním. A jak už jsem dobře věděla, nejlepší je city a pudy ignorovat a tvářit se že neexistují, protože takhle to je mnohem jednodušší.

Po dlouhém náročném dni jsem si lehla do postele a jen se dívala do stropu. Po dlouhé sprše, kterou jsem provedla až po večerce, jsem se konečně dostala do postele. 

Nemohla jsem usnout. Pořád se mi v hlavě honily všechny konverzace s ním... Nemohla jsem myslet na nic jinýho než na něj a v tuhle chvíli jsem si sedla na postel a jen teoreticky uvažovala o poslechnutí zbylých dvou hlasů.

Skončilo to dokonce tím, že jsem vstala a už téměř rozhodnutá přiložila čip, ale pak jsem si rozmyslela a dala ruku pryč. Pořád jsem chodila tam a zpátky.

Možná to byl osud nebo jen zákon schválnosti, ale okolnosti naštěstí rozhodly za mě. Dveře se otevřely a v nich se objevila osoba, kterou jsem jako jedinou chtěla vidět a taky to byl ten poslední člověk na světě, který tu mohl být.

Dveře se se cvaknutím zavřely a on se o ně opřel. Nic neříkal. V téhle situaci nebyla slova potřeba.

Stála jsem dva metry od něj a tolik mi chybělo jeho teplo, ale rozhodně jsem nechtěla udělat první krok k našemu usmíření. Vlastně jsem ani nevěděla, jestli se chci usmířit.

On naštěstí věděl, co chce. Rozešel se ke mně a já rychle sklopila zrak, abych nebyla vystavena jeho pronikavému pohledu a jeho dokonalým očím, ve kterých jsem se už tolikrát topila.

A tentokrát jsem začala naši konverzaci já.

,,Jag hatar dig, Idiot." Nenávidím tě, Idiote!

Cítila jsem jeho ruce, které byly blízko, ale pořád se mě nedotýkaly. Zvedl mi bradu a já se mu s upřímnou nenávistí podívala do očí.

,,Nic, jinýho od tebe ani nečekám... A myslím si, že si ani víc nezasloužím," pronesl tak tiše, že mi naskočila husí kůže.

,,Co tu děláš?" zeptala jsem se upřímně.

,,Máš pohodlnější postel," upřímně se usmál svým dokonalým úsměvem, při kterém jsem roztála.

V tu chvíli jsem zjistila, že v noci jsem vždy nejvíc ústupná a otevřená emocím. Myslela jsem jen na to, jak se mě dotýkají jeho ruce a jak se na mě dívá. Možná za to mohl guláš v mé hlavě nebo nějaký jiný nepochopitelný důvod, ale v tuhle chvíli jsem chtěla být jenom s ním, protože když je někomu hrozně potřebuje být s někým, kdo mu rozumí ne?

Bohužel u mě to byl ten člověk, který mi v tuhle chvíli ublížil.

A vůbec mi to v tu chvíli nevadilo.