Pod maskou se neschováš✔️

-46-

Rozrazila jsem dveře do ředitelčiny kanceláře a šíleně se usmála.

Pohrdavě se podívala a ani se nehnula.

,,Dobrý den, přišli jsme se popovídat," pronesl chladným hlasem Jake.

Pokynula, abychom se posadili a začala poklepávat svými kostnatými prsty na stůl.

,,472 a 458, jak nečekané, co vás sem přivádí?" zeptala se tiše.

,,Nemůžeme si popovídat? Známe se už takovou dobu!" ušklíbla jsem se chladně.

,,Nemůžete se divit,  že jsem z vašeho souboje udělala veřejnou akci! Přece jen všichni se vás tady bojí a je jisté, že o souboj vás dvou je obrovský zájem."

,,Jak chcete narvat celou školu do takovýho prostoru?" zeptal se Jake a díval se z okna. 

,,To vás nemusí vůbec zajímat. Navíc proč jste sem přišli? Jen proto abyste se rozčilovali, že jsem z vás udělala veřejnou atrakci?"

,,Není to fér, neměla jste právo tohle dělat!" řekla jsem naštvaným stále ale klidným hlasem.

,,Ale měla už měsíce ignoruji všechny vaše přestupky. Touláte se do noci, mlátíte ostatní studenty, opouštíte pokoje v nestanovenou dobu a sice nevím, jak ale podařilo se vám dostat do pokoje toho druhého! Tohle všechno by bylo na trest věčnosti, bohužel už vás nemůžeme více trestat, protože by vás vaše rodiče už asi nepoznali."

,,Ne, v tom je něco jiného," ušklíbl se Jake ,,bojíte se. Víte, že za tu dobu co jsme tady bychom vás zvládli pobít a je jen na nás, jestli to uděláme nebo ne. Vy moc dobře víte, že teď bychom vás klidně mohli zabít a potom zabít i ty co přijdou kvůli hluku... Proto nás netrestáte fyzicky. Od té doby, co 472 byla v té komoře a málem zabila jednoho ze strážných už nám skoro ani tyhle tresty nedáváte."

Klidným zabijáckým hlasem pokračoval: ,,Skoro jsem rozbil dveře, od jedné z komor, pohmoždil jsem několik strážných a dost ošklivě vám vrazil facku. Ona zase jednou vybouchla a během psychického trestu vám zničila veškeré vybavení. Oba toho máme na triku hodně, a proto nám nedáváte tresty, protože když se teď rozhodneme s tímhle vším skoncovat nic s tím nenaděláte. Nestvořila jste nás, my jsme takoví byli vždycky a buďte si jistá, že o nás ještě hodně uslyšíte!"

V životě jsme ho neslyšela takhle s ní mluvit. Tolik mě to oslovilo. Ten jeho proslov chladný a vražedný. Kdyby to někdo uslyšel asi by z toho zešílel... Myslím někdo nezkušený. Doopravdy mě zaujal a snad ještě víc přitahoval...

Panebože...

Co se to se mnou stalo?!

Já ho chciiii!

POMOC!

,,Doopravdy si myslíte, že dvě děti dokáží přemoci několik dospělých chlapů?" prskla.

,,Schválně, co byste udělala, kdybych se teď rozhodla vás napadnout. Je to jasný... Nejdřív byste zmáčkla to tlačítko na přivolání stráží. V tu chvíli bych už já byla za stolem a pokoušela se vás napadnout. Vytáhla byste pistoli z pod stolu, ale než byste ji vůbec stihla odjistit a namířit, já už bych vás dávno složila, pistoli vám vzala a střelila vás do spánku..."

Jake se šíleně usmál a pokračoval: ,,Já bych se schoval za dveře a čekal na příchod strážců. Ona by se schovala pod stůl a odstřelovala by je jednoho po druhém. Jakmile by se nějakému podařilo dostat dovnitř. Já bych je lehce odrovnal."

,,Jednoduchý jako facka! Problém, ale je, že my to nemůžeme udělat. Náš život je založený na dědictví našich rodin a kdybychom odsud jen tak vypadli, neměli bychom nic. A navíc pokud vím, tak v přístavu teď nejsou žádné lodě, takže útěk by asi neměl smysl," dořekla jsem a naklonila hlavu, abych si mohla odkřupnout krk.

,,Věřte mi, že je jen na naší shovívavosti, že už nejste dávno pod drnem," usmál se Jake a podíval se na její naštvaný obličej.

,,Přišli jsme se jen přátelsky zeptat, jestli si radši nerozmyslíte to s těmi dětmi... protože řekněme si to narovinu... Možná by to nezvládli a navíc moc nemusím publikum a nechci, aby se na mě všichni dívali jako na nějakou primadonu!"

,,Nerozmyslím!" prskla naštvaně ředitelka a v očích měla tik.

,,Tak se asi o to postaráme sami," pronesl temným hlasem Jake a já jsem se na něj podívala. Oba jsem si vyměnili rychlý pohled, a pak v klidu vstali.

,,Na shledanou," ušklíbla jsem se znechuceně.

Společně jsem šli rovnou zpátky k davu na hřišti. Já jsem se opřela o sloup, ke kterému jsem se dostala poté, co všichni vystrašeně ustoupili. Ano, bylo docela děsivé, že se nás všichni tolik báli, ale mladší věděli, že se od nás držet dál, protože viděli pár našich záchvatů. A starší? Většina s námi bojovala a to jim stačilo.

,,Být váma nechodím na ten zápas. Přeci jen, budeme tam my dva bojovat a bůhví, co se může pokazit, když dva psychopati bojují," usmál se šíleně Jake a všichni zmlkli.

,,Prostě tam nechoďte nebo by se vám mohlo něco strašnýho stát a to přece nechcete ne?" řekla jsem pohrdavým hlasem a během toho jsem se přiblížila k jedné mladší holce, která nejen že byla čtvrtá, ale zároveň měla slzy v očích.

Jake si schválně prokřupal prsty, aby ukázal, že to myslíme vážně.

Já jsem se pak přes dav, který mi rychle uhýbal vydala do pokoje. Jake za mnou nešel a místo toho jsem ho viděla odcházet zpět do školy. Takhle to tu fungovala běžně. Většina se nás dvou doopravdy bála. Jiní námi pohrdali, ale vlastně tím jen zakrývali strach.

Strach byl jejich největší slabinou, a taky proto jsme my dva vždy vyhrávali. Neměli jsme proč mít strach.

V pokoji jsem byla asi hodinu, než přišel Jake. V rukou měl asi dvacet knížek a zvláštně se tlemil.

,,Co ti je?" zeptala jsem se pomalu a on se ještě víc usmál. Skrčila jsem nohy, protože všechny ty knihy nesl k mé posteli, na kterou je následně vysypal.

,,Myslel jsem si, že když nás tak rádi trestají a dobře se o nás starají tak, že tohle by mohla být taková náhrada za poučení, která jsme si odnesli," pronesl pyšně.

,,Ta věta nedává smysl," zakroutila jsem hlavou a začala se prohrabovat v knihách. Většinu jsem četla víc než třikrát. Tyhle byly naše nejoblíbenější, o kterých jsem spolu dokázali mluvit hodiny, ale jedna chyběla. 

,,Rozdělíme to napůl?" zeptala jsem se a rovnou si začala vybírat svoje nejoblíbenější. Během toho jsme se ještě stihli třikrát pohádat, protože jsme oba chtěli stejnou knihu. Potom si Jake svoje odnesl do pokoje a hned se vrátil za mnou.

,,Bude mi to tu chybět," zašeptala jsem. Jake natočil hlavu ke mně, takže jsme teď byli do sebe asi dva centimetry. 

,,Ty mi budeš chybět," zašeptal.

,,Příliš romantický," usmála jsem se a překazila mu chvíli, kdy mi chtěl dát pusu. Otočila jsem hlavu zpátky a dívala se na strop.