Pod maskou se neschováš✔️

-47-

Chytil mě za ruku a pohrával si s mými prsty. Opatrně dělal malé kroužky na mé paži a usmíval se přitom. Ležel na boku a já se tím pádem mohla dívat přímo na jeho obličej. Ruku zastavil až na malé přímé jizvě na mém zápěstí.

Nikdy jsem o tom s nikým nemluvila.

A co bys chtěla?

Spadla jsi do toho, tak se z toho vylži!

Mrcho...

,,Chceš o tom mluvit?" zeptal se a podíval se mi do očí.

Zamyslela jsem se. Asi nebylo o čem. Věděl, že jsem se několikrát pokusila o sebevraždu a aniž bych si to, kdy dokázala přiznat, pořád mám sebevražedné sklony.

,,Není o čem. Jen první pokus," pokrčila jsem rameny.

,,První pokus... Takže po smrti tvých rodičů," poznamenal a přitom se zase soustředil na zkoumání mé ruky.

,,Ty ses nikdy nepokusil o sebevraždu?" zeptala jsem se napřímo.

,,Myslím, že celej můj život je jedna velká sebevražda. Žil jsem se svým otcem, v drogovým doupěti, cvičil jsem s největšíma parchantama v zemi, začal jsem se bavit s duševně narušenou holkou, líbal jsem se s duševně narušenou holkou, bojoval s ní, zamiloval se do ní, jsem v týhle škole,-" pak najednou zmlkl, protože si uvědomil, co řekl.

Idiot. Tomuhle jsme se snažili vyhnout celou dobu, co jsme spolu. Vyznání citů... A on udělá takovou pitomost a já? Co udělám já? Samozřejmě jsem ho za to nenáviděla. Protože celou moji bytost naplnila euforie, protože do mě byl zamilovanej... Stejně jako já do něj.

Panebože! Chtěla jsem se usmívat, ale podle jeho zmateného obličeje jsem usoudila, že by to nebylo dobrý. Takže jsem se otočila a zabořila obličej do polštáře. Muselo to vypadat komicky, ale nechtěla jsem, aby viděl, jak teď vypadám.

Nenáviděla jsme svůj obličej, když se takhle tlemil a logicky jsem nechtěla, aby mě takhle viděl, protože by poznal, že to cítím stejně.

Otočil mě a já jsem věděla, že nemá cenu se vzpírat, protože by mě jednoduše přepral. Byl silnější a na výhodnější pozici než já.

Schválně jsem se mu nedívala do očí a raději sledovala strop.

,,Nechtěl jsem to říct," zašeptal trochu omluvně. Nějak jsem nevěděla, co na to říct, protože jediný, co mě napadlo, bylo, že se nemá za co omlouvat. Ale i tak jsem věděla, že ta omluva je logická.

,,Ale nebudu tvrdit, že lžu, protože bys to poznala a vlastně jsem rád, že jsem to řekl, protože ta tvoje reakce mě doopravdy... překvapila."

Usmíval se. Cítila jsem to, ale pořád jsem nebyla schopná se na něj podívat. Znali jsme jeden druhého až moc dobře. 

,,Jag hatar dig, Idiot."

Jen se začal smát, ale takovým tím roztomilým smíchem. Odvážila jsem se na něj podívat a zjistila, že se mi zdá snad ještě hezčí než předtím. Věděla jsem, že ke mně něco musí cítit, ale myslela jsem si, že to je jen přitažlivost, nic jinýho. Že mě jen chce. Tohle naprosto popíralo všechno, ale vlastně jsem tomu celou dobu nevěřila, takže jsem tolik překvapená nebyla.

Začali jsme se líbat a tentokrát jsem všechny ty pocity poznala. Cítila jsem v tom všechnu tu náklonost a to, jak moc dobře jsme jeden druhého znali. Stali jsme se nedílnou součástí toho druhého, což bylo doopravdy nebezpečné.

Po několika dlouhých polibcích se ode mě Jake odtáhl a objal mě. Doopravdy jsem si myslel, že se to dnes stane, ale on měl očividně jiné plány. Nechala jsem to být a taky si lehla.

Ráno proběhlo jako vždy. Oba jsme se vydali na snídani a uvědomili si, že je to náš poslední den před velkým zápasem. V hodinách jsme nedávali pozor a všímali si jen jeden druhého. Pauzu před večeří jsme strávili celou v knihovně, kde jsme se vášnivě líbali.

Jake sice nechtěl přestat, i když zazvonilo, ale já jsem měla docela hlad. 

Chtěla jsem se ještě naposledy projít po pláži. Možná to ještě zítra stihneme, ale západ slunce jsem chtěla sledovat jen tam.

Jake se ke mně samozřejmě připojil, takže jsme společně seděli na římse a dívali se na slunce, které ještě pořád bylo vysoko nad obzorem.

,,Kdybych byla normální určitě by mým snem bylo, abych bydlela v New Yorku... Nebo ne spíš v Londýně!"

,,Já myslel Stockholm?" 

,,Tam bych bydlela, ale můj sen by byl bydlet v Londýně!" usmála jsem se nad svou představou.

,,Kdybych byl normální, tak bych se v šedesáti rozhodl zkusit všechno, co jsem nestihl jako mladej. Jakože skok z padáku a tak!"

,,To já bych už měla dávno za sebou," usmála jsem se.

,,Jo? S tím tvým nabitým rozvrhem? Víš, že přece budeš úspěšná podnikatelka, která bude vést řetězec hotelů, jak bys chtěla stíhat ještě dělat nějaký ztřeštěnosti?" 

,,Chudák můj manžel," poznamenala jsem kysele.

,,Já bych to zvládl... Nemůžu za to, že sis vzala idiota, kterej ti jen dělá z života peklo!"

,,Ty máš co říkat s tou tvou buchtou, která neví, co je notebook."

,,Nemluvili jsme o tom, že bychom se vzali my?" řekl potom trochu zmateně Jake.

,,Ale my dva se v normálním životě nepotkáme!" připomněla jsem mu.

,,Ajo vlastně... A co tohle. Až budeš rozvedená a prodáš všechny ty hotely, který ti vynesou pořádnej balík, tak si koupíš dům na pláži v Kalifornii... Pak tam náhodou přijedu já a jakože se neznáme..."

,,A?" zeptala jsem se zvědavě.

,,Sbalím tě a udělám ti tři děti!" usmál se spokojeně nad svou představou.

,,Potom si koupíme ostrov v Austrálii a tam budeme spokojeně žít!" usmála jsem se.

,,Naše děti se odstěhují a my tam budeme žít tak dlouho, dokud nevypukne válka a my dva nezemřeme po nárazu atomový bomby v těsném sevření!"

,,Počkat a v realitě, kdy jsme se potkali na vysoké potom, co jsem spolu chodili na střední, umřeme jak?"

,,Stejně," usmál se.

,,Není to morbidní usmívat se nad svou smrtí?" zeptala jsem se a povytáhla obočí.

,,Když teď řeknu to, co bych ti na to řekl, tak to bude příliš romantický, takže to říkat nebudu!" prsknul.

Usmála jsem se a dál se dívala na nekonečné moře.

Po západu slunce jsme se vydali zpátky na pokoj. Já jsem se rozhodla dát si sprchu a zřejmě naposledy se vysprchovat tam. Jake šel k sobě na pokoj.

Dívala jsem se do rozbitého zrcadla, které tam pořád bylo, od doby kdy jsem ho naštvaně kvůli Jakeovi rozbila.

Při horké sprše jsem se docela uklidnila. Musela jsme se ale smutně pousmát nad faktem, že zítřkem se všechno změní. Mrzelo mě to, ale nijak jsem si nechtěla přiznat veškerou slabost.

Zachrání mě.

Budeme spolu... Určitě....

Naivko.

Jak si můžeš tohle myslet?

I když jsem si v tu chvíli připadala nejšťastnější, padala jsem pořád jen hlouběji a hlouběji...