Pod maskou se neschováš✔️

-17-

V útesu kousek od pláže byla málá římsa, na kterou nešlo odnikud vidět. Vždy jsem tam trávil čas o samotě. Šlo vidět na celou pláž a na celé moře. Výhled nerušila žádná hnusná budova ani žádné ubrečené dítě.

Hvězda zrovna přišla na pláž a pomalu se po ní procházela. Věděl jsem, že ona je to jediné světlo v mém životě. Proto jsem ji taky začal říkat Hvězda. Jediná zářící hvězda v mém tmavém nitru. Už od jejího příchodu jsem cítil mezi námi silné pouto. Její havraní vlasy a oči temnější než noc, její dokonalé tělo a melodický hlas. Jediné, co jsem na ní chtěl ještě vidět, byl úsměv. Pravý, ne šílený ani sarkastický. Pravý hřejivý úsměv...

Nebyla to láska. Jen posedlost. Nutnost být s ní. Potřeba se jí dotýkat, která se mi ještě nevyplnila. Hvězda mi chodila do snů a nutila mě žít život, který mi nikdy nebude dopřát. Nutila mě vidět svět z jiné perspektivy a ukazovala mi, jak moc ji může jedna věc zničit celý život. Stejně jako mě...

Věděl jsem, že to, co cítím, je hrozně špatně, ale nedokázal jsem si pomoc. 

Opatrně si sundala boty a nechala si nohy omývat vlnkami moře. Pomalu postupovala dál a dál do moře, což mě trochu zmátlo. Pořád měla oblečení a navíc jsem si byl skoro jistý, že ta voda je naprosto ledová. Přeci jen je říjen...

Pokračovala pořád dál, i když už měla celé kalhoty mokré. A tehdy mi to došlo... Chce se zabít.

Okamžitě jsem slezl z římsy a utíkal k místu, kde vstoupila do moře.

,,Hvězdo!" zakřičel jsem, ale ona se v tom okamžiku ponořila do vody.

,,Hvězdo! Hvězdo! Ne!" křičel jsem a běžel za ní. Voda mě zpomalovala, ale nepřestával jsem. Nemohl jsem ji opustit a stejně tak ona mě. Nedokázal jsem bez ní žít. Jakmile mi jednou vstoupila do života, už nechci, aby z něj odcházela. Nikdy!

Voda mi byla až po pás. Viděl jsem, jak sebou ve vodě škube a snaží se zůstat pod hladinou. Byla už jen metr ode mě, když se přestala třást. Rychle jsem ji vytáhnul z vody a zjistil, že už zřejmě musí mít vodu v plicích.

Běžel jsem zpátky na břeh s ní v náručí. Všechno působilo tak zpomaleně. Nedokázal jsem běžet rychleji, ale hnal mě strach ze ztráty. Z další ztráty. Jestli ztratím i ji, už budu navždy ponořen v temnotě. Nikdo mě už nezachrání.

Položil jsem ji na břeh hned, jakmile to šlo. Pořád ji omývaly vlny, ale už mohla volně dýchat. Ale nedýchala. Můj mozek byl totálně mimo, ale aspoň na něco jsem si z hodin první pomoci vzpomněl. Rychle jsem ji vyčistil ústa a nesnažil se pumpovat vodu z plic, což nám vyloženě zakazovali. Ale ona NEDÝCHÁ. Pořád mi jelo v hlavě.

Okamžitě jsem ji zahájil resuscitaci. Nedokázal jsem si vzpomenout prakticky na nic, ale pořád jsem v pravidelném rytmu mačkal její hrudník. Dlouhou dobu se nic nedělo. Věděl jsem, že kdybych běžel do léčebny, mohlo být už dávno pozdě.

Minuty ubíhaly a já měl pocit, že to jsou hodiny. Pomalu mi její život proklouzával mezi prsty. Její světlo zhasínalo a já jsem měl chuť vraždit, řvát, křičet. Udělal bych cokoliv, aby byla zpátky.

V okamžiku, kdy mi stekla jediná slza po tváři, vykašlala vodu. Nadechla se.

Přestal jsem s resuscitací a vzal její hlavu do rukou. Podívala se na mě jejíma dokonalýma očima a já viděl, jak se už loučí se světem. Uhasínalo v nich světlo.

Celá se začala třást a upadla znovu do bezvědomí. Tentokrát už dýchala. Vzal jsem ji do náruče a běžel s ní do léčebny. 

,,Teď to nesmíš vzdát Hvězdo! Ty ne! Musíš přežít! Potřebuju tě!" říkal jsem ji šeptem během cesty. Na hřišti už nikdo nebyl kvůli večeři... Což bylo asi štěstí.

Doběhl jsem do chodby a nervózně se rozhlížel. Nikde nikdo nebyl. Žádní strážci mě cestou nepotkali ani žádní učitelé. Většinou se totiž všichni drží s hlavní skupinou.

,,POMOC!" zakřičel jsem přes celou chodbu v léčebně. Ano, je doopravdy absurdní, že se tomu tady říká léčebna, ale podle coachů to byl nejdřív jenom vtip a označovali to tak jen studenti, dokud to nezačali používat úplně všichni.

Z jedněch dveří vyběhla zdravotnice a změřila si nás zvláštním pohledem.

,,Je v bezvědomí... Pokoušela se utopit... Už dýchá, já - já ji resuscitoval."

Hned přiběhli další a přebrali si ji. Samozřejmě jsem chtěl jít s ní, ale nedovolili mi to.

,,Takže se pokoušela utopit a vy jste tam byl a zachránil ji?"

,,Ano, ale nemůžu jít s ní?"

,,To je vyloučeno. Za prvé je to zakázané a za druhé u vás studentů nemůžeme podporovat známosti! Poté, co jste viděl, že nedýchá, zahájil jste resuscitaci?"

,,Ano, ale bude v pořádku?"

,,Jistě! Ona si vytrpěla dost. Je jen v bezvědomí a potřebuje trochu odpočinku, ale zítra už bude muset zase do školy a bude v pořádku!"

,,A můžu za ní chodit?"

Ošetřovatelka mi naznačila, abychom se prošli.

,,Není správné, abys za ní chodil... To víš ne? Láska v tomto světě je velmi složitá a ne vždy dopadá dobře, měl by sis nejdřív uvědomit, co děláš! Dřív než skončíš s kudlou v zádech."

Po tomto jsem měl namířeno do pokoje, jenže mě na schodech zastavila ředitelka.

,,458 ano, říkala jsem, že ty vaše známosti... Vlastně je jedno, co jsem říkala, protože vy mě vůbec neposloucháte. Ani jeden. 472 se po roce znovu pokusila o sebevraždu a tys ji zachránil... Tvrdil jsi mi, že ji nesnášíš a teď ji zachraňuješ z lopaty."

,,Třeba ji chci zabít sám nebo jen chci, abych to u ní měl. Pak mi bude dlužit laskavost, což se v tomto světě vždycky hodí... Navíc, jak by se asi tvářil její otec, kdyby zjistil, že jeho milovaná dceruška je po smrti?"

Vrazila mi facku. Já se na ni pohrdavě podíval a cítil jsem, jak moc bych ji chtěl zranit. Nebo zabít. Za všechny děti, které kvůli ní budou mít doživotní trauma, za všechno co musím trpět, za Hvězdu...

Poslala mě samozřejmě do místnosti číslo 5. Trest věčnosti pro starší. Byl jsem tu jednou a to mi bohatě stačilo. Ředitelka tyto tresty nemohla dávat často. Nebyl čas a ani by si to nemohla dovolit.

Strážní mě přivázali na stůl, nebo co to bylo, a sundali mi tričko. Díval jsem se dolů na zem a doufal, že to bude co nejméně bolet. Ano, bolest, ve které jsem si tolik vyžíval mi zrovna v tomto případě vadila. Možná protože to byla dlouhotrvající bolest, která se v prvním případě protáhla až na tři měsíce a možná protože jsem jen nechtěl hnusnou jizvu přes celá záda. 

Uslyšel jsem šlehnutí a hned jsem na zádech pocítil ukrutnou bolest. Bič se odlepil od mých zad a mě na nich zůstala dlouhá krvavá čára. Bolelo to dost, zvlášť když do jeho žíně vždy přidávali i nějaké látky na zvýšení pozdější bolesti.

Hned mě pustili a vždy si ještě rádi bouchli do mých zad. Věděli, že bych je přepral. Věděli, že bych je byl schopný zabít, a proto tak rádi viděli, že trpím.

Možná necítím bolest jako ostatní, ale moje tělo na ni reaguje pořád stejně.