Pod maskou se neschováš✔️

-45-

,,Nemůžeš tohle slibovat a ty to víš!" zašeptala jsem vyčítavě a pořád se mu snažila dívat do očí. On se však díval úplně jiným směrem.

,,Co nemůžu slibovat?" pořád zněl naštvaně.

,,Není jistý, že se budeme moct potkat! Nechci věřit, že přijdeš a ty se pak nikdy neobjevíš!" vyčítala jsem mu.

Poprvé se na mě podíval a v jeho očích by se dalo číst hodně, ale nejvíc to bylo překvapení.

Proč je tak moc nepředvídatelnej?!

,,Nemysli, že o tom taky nepřemýšlím! Proto jsem si s tebou nechtěla nic začít, protože ve chvíli, kdy jsme se políbili ve mně asi něco vybouchlo a čím dál tohle zajde, tím víc pak budu zlomená!"

,,Ale ty chceš, abysme pak byli spolu, že?"

Tentokrát jsem odvrátila zrak já. Nepotřebovala jsem, aby zjistil, že ho asi doopravdy miluju. Nepotřebuju, aby věděl, jak moc trpím tím, že budu daleko od něj.

,,Je mi 17... Otec nade mnou nebude mít moc! Přece si nemyslíš, že bych tě v tom samotnou nechal!"

,,O to tu nejde! Jde tu o to, že si nechci dělat naděje, že přijdeš, když to tak vůbec nemusí skončit!" pronesla jsem zoufale a zároveň naštvaně.

Přišel ke mně a chytil mě kolem pasu. Druhou rukou mi zvedl bradu, takže jsem byla vystavena síle jeho pohledu.

,,Nikdy! Nikdy tě neopustím Stjärna. Jsi moje všechno... Bez tebe nemám nic. Jsi zářivá hvězda uprostřed mýho temnýho nitra. Nikdy tě v tom nenechám samotnou. Nejen, protože nechci, ale zároveň se bojím, co by se z tebe stalo."

V jeho slovech byla taková síla, že mě to dokonce i přesvědčilo. Abych neřekla něco, čeho bych později litovala, začala jsem ho líbat. 

,,Nechceš jít radši jinam?" zeptala jsem se opatrně, potom co jsem se od něj odtáhla.

,,Napadlo mě, že jsme spolu nikdy nebojovali," vytáhl obě obočí a usmál se.

Ta věta mě dost překvapila. Ustoupila jsem o krok od něj a tázavě se podívala.

,,Jakože jen tak ze srandy. Ne, že bych ti chtěl ublížit, ale nikdy jsem nezjistil, jak moc jsi silná ani jsem tě neviděl bojovat!"

,,Ale já úplně nevím, jestli s tebou chci bojovat!" řekla jsem vyhýbavě.

,,Nebude to boj, nic ti neudělám. Jen tak si budeme procvičovat chvaty." Přelezl provaz a začal si sundávat mikinu, kterou následně hodil do rohu ringu.

,,To že budeš dnešek řídit ty jsem si představovala jinak," řekla jsem a přelezla taky lano. Svou mikinu jsem hodila k té jeho a on se na mě křivě usmál.

,,Jo jak?" zvedl obočí a flirtovně se usmál.

,,No, zřejmě jsem si myslela, že budeme mlátit nějaký idioty, a pak dělat dojmy na čubky, který jsou tak stupidní, že nepoznají rozdíl mezi dubem a smrkem!"

,,Nepotřebuju dělat dojem na takový holky! A neurážíš tím taky trochu sebe?"

,,Tím chceš říct jako co?"

,,Jen že na tebe taky pořád dělám dojem a většinou jsem to dělal jen kvůli tobě!" usmál se.

,,Zase příliš romantických keců," prskla jsem a rozmýšlela se, jak ho nejlépe porazit.

,,Tak se ukaž Stjärna... Schválně jestli jsi tak dobrá, jak všichni tvrdí," poznamenal a kmitnul obočím.

,,A vyhrává kdo?"

,,5 sekund na zemi?"

,,Aspoň 15! Jakmile si na mě lehneš, tak bych potřebovala víc času se z pod tebe dostat, a pak tě porazit!"

,,Trochu si věříš ne? Dobře, tak 10!"

Kývla jsem a začínala si rozmýšlet taktiku. Pomalu jsem se k sobě začali přibližovat. Lehce jsem vykryla jeho ruku, kterou mě chtěl stáhnout na zem. Vykopla nohou, abych ho srazila, ale on to čekal a odklonil to rukou.

Ve všech dalších ranách a chvatech jsme jeden druhého vždycky předvídali. Ani jeden z nás to, ale doopravdy nebral vážně. Po třech minutách jsem se jen smáli a spíš si užívali celou tu situaci. Byla to legrace jen tak zkoušet chvaty a smát se tomu.

Půl hodiny jsem vydrželi jeden druhýho zkoušet a zároveň chytat záchvaty smíchu z toho, jak moc jsem jeden pro druhýho byli předvídatelní. Potom jsem se rozhodla tenhle boj ukončit trochu netradičně, ale přece každá slabost se musí využít.

Znovu jsem se k sobě blížili a já jsem nasadila svůj nečetný výraz a jeho to trochu zmátlo. Pořád se ke mně pomalu blížil a těsně před tím, než udělal chvat jsem se zeširoka usmála a podívala se mu do očí.

Asi to trochu nečekal, protože se zastavil a ve chvilce překvapení jsem do něho celou svou váhou vrazila. Zavrávoral a i se mnou se skácel k zemi. 

Vzpamatoval se dřív než já, protože mě chytil za pas a pokusil se mě dostat pod něj, aby vyhrál. Snažila jsem se mu vykroutit a pořád sebou házela, ale dařilo se mu mě porazit.

Slabost...

Vztáhla jsem ruku a jemně jen konečky prstů mu přejela od ucha až na konec levého ramene. Jako já jsem měla extrémně citlivé boky, tak tenhle dotek zase paralizoval jeho.

Ve chvilkové pauze jsem se mu vysmekla a rychle se dostala nad něj a klekla si na jeho krk. Mou nohu vzal a ladně mě odhodil... Byl doopravdy silný a to ani jeden z nás nebojoval v maximalním nasazení.

Věděla jsem, že teď se mi to všechno vymstí. Rychle jsem začala ještě na zemi couvat a chytala se vstát.

Chytil mě za kotník a stáhl zpátky k zemi a k němu. Přitáhl si mě k sobě a jelikož jsem mu nechtěla zlomit nos kopem, tak jsem ani neměla moc možností, jak se z toho dostat.

Potom už jsme byli těsně u sebe a on mě držel kolem pasu.

,,Podvádíš!" zašeptal tiše a potemněly mu oči.

,,Jak? Není to podvod jen využití slabiny soupeře. To je první lekce při boji, měl bys to vědět," pronesla jsem.

Oba jsem zrychleně dýchali a nebyli schopni normálně myslet. Blížil se k mému obličeji a v tu chvíli jsme uslyšeli hlasy.

Celý okamžik zmizel a my oba jsme byli na nohou a sbírali naše věci. Rychle jsme běželi ke dveřím od šaten, protože tam by nikdo být určitě neměl.

Chvíli po nás dovnitř doopravdy vešli nějací lidi, ale zřejmě nás nijak neregistrovali. Oba jsem se vydali už ven. Tajně po schodech nahoru doufajíc, že si nás nikdo nevšimne. V tělocvičně už nikdo nebyl, což bylo docela zvláštní, ale neřešili jsme to.

Venku na hřišti stál velký zástup lidí a pokřikovali na sebe něco. Všichni se mačkali u sloupu na kterém byly kamery. Kolem poletovaly papíry, které někdo u toho sloupu rozhazoval a všichni o nich vzrušeně diskutovali.

Jakmile si všimli nás dvou všichni zmlkli. 

Chytila jsem jeden papír a překvapeně zvedla obočí.

,,Jdeme na návštěvu!" usmála jsem se šíleně na Jakea a ostatní si nás prohlíželi se strachem v očích. Kdykoliv jsem my dva dostali šílený zvrácený nápad měli jsme takový výraz. A všichni to věděli. Kdo by se taky nebál šílenců?