všechno je jinak [Dokončeno]✔

31

Pustili jsme tedy nějaký slovenský film. Ani jsem moc nevnímala co se v tom filmu děje,protože jsem už dost unavená.

Pohled Kela
(asi poprvé dávám pohled někoho jiného než Lis a Nasti)

Ona mi tu usnula. Je tak roztomilá, když spí. Vypl jsem film, vzal jí do náruče a odnesl do postele. ,,Hezky se vyspi" řekl jsem a dal jsem jí pusu na čelo. Chtěl jsem odejít taky spát na gauč, ale něco mě zastavilo. Než jsem si něčeho stihl všimnout tak jsem ležel vedle ní v objetí. Jen jsem se usmál a přitulil jsem se k ní blíž a společně s ní jsem usnul.

Pohled Nasti

Věděla jsem moc dobře co jsem večer udělala. Chtěla jsem mu tím naznačit, že mi nevadí, když si lehne vedle mě a bude spát. Vzbudila jsem se jako první a šla jsem mu udělat snídani.

V kuchyni jsem byla tak zamyšlená ve svých myšlenkách, že jsem tam stála asi půl hodiny bez jakékoliv pohnutí. Proč mám pocit, že se dneska něco pěkně zesere?! ,,Dobré... Stalo se něco?" ,,Dobré ráno, Ne nic se nestalo. Máš tu snídani". ,,Děkuju". ,,A jak se ti spalo?" ,,Dobře a ty?" ,,Ale jo vyspala jsem se nejlíp asi za poslední dva roky". ,,To vážně?" ,,Jop. V Anglii jsem moc nenaspala. Až tady v Česku u Gejmra jsem se vyspala líp". ,,To jsem rád. Dneska mám v plánu tě aspoň na hodinu vytáhnout ven". ,,Dobře, ale teď se najez nebo ti to sním" to už jen vykulil oči a pustil se do snídaně. Já jsem se tomu uchechtla a dala jsem si svojí snídani.

Konečně venku. Zrovna se procházíme parkem a ve mě je pořád ten pocit, že se něco zesere. ,,Tak fajn, co se děje a vopovaž se říct, že nic. Vidím to na tobě. Co tě trápí?" ,,Už od rána mám pocit, že se dneska něco pokazý". ,,Neboj nedovolím, aby se ti něco stalo". Usmála jsem se a pořádně ho obejmula, jako by to mělo být to poslední objetí v mém životě. Po chvilce jsme šli dál. Šli jsme přes silnici jen slyším Kela jak něco zakřičí a pak vidím jen černo.

Znovu pohled Kela

,,Nasti! Pozor!" nějaký debil to do ní nabral v plné rychlosti a zmizel. To je sráč. Rychle jsem přiběhl k Nastě a zavolal sanitku.

,,Jak na tom je Annastázie Kolářová?!" zeptal jsem se po hodině čekání u recepce. ,,A vy ste kto? Príbuzný?" ,,Jsem její kamarád. To já zavolal pro ni tu sanitku". ,,Dobre. Má těžký otras mozgu. Je v bezvedomia. Pokoj 69". ,,Dobře Děkuju" řekl jsem a vydal jsem se za ní.

Pohled Nasti

,,Pokud se do dvou měsíců nevzbudí, tak jí odpojíme" co? Ne! Ale ja tu jsem!  Já jsem živá! Kde to jsem?  Kde je Kelo?! Odpoví mi někdo na něco? Proč nic nevidím!?

Ležím tu už hodiny, ale Kelo zatím nikde. ,,Nasti?!" Kelo! ,,Vnímaš mě?" Jo! Proč nemůžu nic říct? Co je se mnou? ,,Asi mě neslyšíš, ale je mi líto, že jsem tě neochránil jak jsem slíbil" nedávej si to za vinu nemůžeš za to! Chci křičet! Chci mu něco říct, ale nemůžu. Proč mě všechno bolí? ,,Chvilku tu počkej jen si zavolám" cítila jsem jak mě jeho ruka opouští. Sebrala jsem všechny síly a stikla mu jí, aby nikam nešel. ,,Ty mě vnímáš?" Jo vnímám! Jak mu mám dát znamení, že jo, když mě všechno bolí.