BTS oneshots 2 (boyxboy)

Broken [VMon]

Pro: KawaiiBabyTae 

Namjoon's pov: 

Stalo se to jednoho podzimního odpoledne. Kráčel jsem v parku pozdě odpoledne, kolem páté hodiny. V ruce jsem měl kelímek s horkou kávou a v uších sluchátka, kde mi hrála má oblíbená hudba. 

Bezmyšlenkovitě jsem se potuloval, potřeboval jsem vyjít z prázdného bytu, který byl chladný. Bydlel jsem sám od té doby, co jsem se odstěhoval od rodičů. Měl jsem skvělou práci, mnoho výborných přátel, ale zatím jsem nenašel toho pravého. 

Mým kamarádům nikdy nevadilo, že jsem na kluky. I někteří z nich kopali za můj tým. 

Kopl jsem nohou do listí a stále procházel parkem. Nadechl jsem se čerstvého chladného vzduchu a labužnicky přivřel oči. Ovšem, když jsem je znovu otevřel a přepínala se mi písnička, uslyšel jsem tiché vzlyky. Vyndal jsem telefon z kapsy, vypnul hudbu a vyndal si sluchátka z uší. Následoval jsem zvuk tichých vzlyků. 

Ovšem nikoho jsem neviděl a bylo mi to divné. Když jsem však nakoukl za jeden větší strom, uviděl jsem na zemi sedět kluka, mladšího než já. V tričku, otevřených pantoflích, bez ponožek a pouze s boxerkami. Zhrozil jsem se. Vždyť musel mrznout, bylo tak pět stupňů nad nulou. 

Když jsem se podíval blíže, všiml jsem si prstýnku, který svíral v ruce. Vypadal jako zásnubní. Lítost zaplavila mé tělo. 

Odkašlal jsem si, abych ho nevylekal, ale to se stalo. Se strachem v očích se na mě podíval. 

"Promiň, nechtěl jsem tě vystrašit. Není ti zima?" V duchu jsem si dal pohlavek. Samozřejmě, že mu musela být zima. 

On však zavrtěl hlavou na nesouhlas. 

Povzdychl jsem si, sundal si dlouhý kabát a přehodil ho přes něj. Znovu se na mě podíval, ale tentokrát jsem viděl v jeho očích vděk.

"Na, napij se. Alespoň se trochu zahřeješ," podal jsem mu papírový kelímek, ale zavrtěl hlavou.

"To je tvůj horký nápoj, nechci ti ho vypít." Zašeptal. Nejspíš neměl sílu mluvit nahlas.

"Trvám na tom," řekl jsem a přísně se na něj podíval. Zavrtěl hlavou, ale kelímek si vzal a napil se.

Usmál jsem se. V mém kabátu vypadal tak zranitelně.

"Ehm, můžu se zeptat, co tu děláš?" Promluvil jsem jemným hlasem.

"Odešel," vydechl a znovu se zadíval na prstýnek. Zamračil jsem se.

"Musel mě opustit, prý pro něj nejsem dost dobrý. Zrovna v den našeho dvouletého výročí. Chtěl jsem ho požádat o ruku. Adoptovat si s ním dítě. Do prdele, to jsem mu svou lásku nedával dost najevo? To jsem opravdu takovej slaboch, že musím sedět v parku, na studené zemi a brečet tady před cizincem?" Vyléval si své zlomené srdce a já ho poslechl.

"Dokonce se mi přiznal, že mě už nějakou dobu podváděl!" Začal křičet. Věděl jsem, co to znamenalo. Lítost se proměnila ve vztek.

"Uklidni se," natáhl jsem k němu ruku a dotkl se ho. Odstrčil ji.

"Ne!" Postavil se. "Vezmi si ten prstýnek, už ho nepotřebuju." S tímhle mi ho podal, i můj kabát. Ještě chvíli jsem přemýšlel, jestli ho mám zastavit, ale byl rychlý. Najednou byl pryč. Povzdechl jsem si. Ani jsem netušil, jak se neznámý jnenoval.

**

Uběhl týden od toho incidentu a já se znovu ocitl v parku, tentokrát bez sluchátek. V ruce jsem držel ten prstýnek. Myslel jsem na toho neznámého kluka. Sice jsem ani nevěděl jeho jméno, ale přirostl mi k srdci.