BTS oneshots 2 (boyxboy)

Your Eyes Tell [NamJinKook] 1/2

Warning: Little space, gays, soft af a možná sad af 

Daddy! Jin, Namjoon
Little! Jungkook

Jungkook's pov:
Seděl jsem ve třídě, která byla plná studentů. Vedle mě seděl můj asistent, Felix. I když byl mladší než já, byl také chytřejší. Všemu rozuměl a se vším mi pomohl.

"Hyung, za chvíli bude zvonit na oběd a poté můžeš jít domů. Mám tě doprovodit, nebo to zvládneš?" Řekl potichu tak, aby nevyrušoval učitele, který stále vysvětloval rovnice.

Pan Kim Namjoon. Měl jsem ho rád, ale byl přísný. Akorát jsem nevěděl, jak mám cokoliv počítat, když na to nevidím.

Přesně tak. Jsem slepý. Od malička.

A žiji sám. Bez rodičů, bez nikoho. Naučil jsem se dávat puntičkářsky vše na své místo tak, abych to později našel.

"Zvládnu to, Lixie." Usmál jsem se jeho směrem.

"Jungkook, k tabuli, zvoní až za deset minut, takže to stihneme." Ozval se učitelův přísný hlas. V duchu jsem protočil očima a zvedl se. S pomocí Felixe jsem se dostal k učitelovu stolu.

"Řekni nám, jaký bys vypočítal rovnici x na druhou plus jedna."

"Pomocí vzorečku, který zní x plus jedna krát x plus jedna." Odpověděl jsem.

"Výborně, jaké jiné vzorečky pro výpočet kvadratických rovnic znáš." Zeptal se a já odpovídal.

"Za jedna, posaď se. A příště nevyrušuj," řekl a já přikývl.

Když zazvonilo, vydali jsme se s Felixem na oběd a potom jsem šel sám domů.

Najednou jsem ucítil vlhko na své hlavě. Začalo pršet a všude voněla voda.

Uslyšel jsem vedle sebe troubení auta a následně jeho zastavení. Usmíval jsem se. Neměl jsem důvod se bát.

Zastavil jsem a čekal. Svou bílou hůlku jsem svíral v ruce.

"Jungkooku, nasedni do auta, odvezu tě," ozval se přes sílící déšť hlas mého učitele matematiky. Můj úsměv se ještě více rozšířil.

"Není třeba, zvládnu to. Je to už jen kousek," odmítl jsem.

"Nechci, abys onemocněl. Tak pojď," ucítil jsem jemný stisk na ruce a následně mě doprovodil k němu do auta. Připoutal mě a rozjel se.

"Kde bydlíš?" Zeptal se a já mu nadiktoval adresu.

"Proč bydlíš v tak nebezpečné časti města?" V jeho hlase bylo slyšet zamračení.

"Nic jiného jsem si dovolit nemohl. Rodiče mi řekli, že se musím stejně jednou postarat sám o sebe a i když mi přispívají na bydlení a na školu, tohle mi stačí." Zamumlal jsem.

"Ale vždyť jsi slepý, nevidíš, jestli někdo nemá v kapse nůž nebo na tebe nemíří pistolí," řekl. Nevím, proč jsem se v tu chvíli cítil zraněný po tom, co mi tohle řekl.

"Wow, nevěřil bych, že byste mi řekl něco, co už dávno vím," odsekl jsem.

"Tak jsem to nemyslel. Tam, kde bydlíš, žijí různé mafiánské spolky a vsadím se, že tvůj byt nestojí za nic." Povzdechl si.

"Ale mám to tam rád," založil jsem si ruce na prsou.

"Fajn. Půjč mi svůj telefon." Poručil.

"Proč?"

"Uložím ti tam své číslo a kdyby něco, ihned mi zavoláš, jasné?" Odpověděl hlasem, kterým mi dával jasně najevo, kdo má navrch.

Zašmátral jsem v kapse džínů a vytáhl už starý telefon.

"Máš mě pod jedničkou, takže kdyby něco, očekávám hovor, dobře?" A já jen přikývl.

O chvíli později zastavoval před bytovkou, ve které jsem žil.

"Tady vážně někdo bydlí?" Podivil se.

"Uhm. Mějte se, nashle," zamával jsem jeho směrem, než jsem se odpoutal a následně vylezl z auta.

Zpaměti jsem našel svůj byt a se skřípajícím zvukem dveří vešel dovnitř. Ovšem, když jsem chtěl zavřít dveře, někdo mi v tom nedovolil.

"Nepřišla mi platba za tenhle měsíc," ozval se hlas domovníka. Polkl jsem. I přes slepotu jsem věděl, že byl strašidelný.

"Příští týden vám zaplatím i za ten další," vykoktal jsem ze sebe.

"Podívej, mladej. Jestli ty prachy nemáš, tak si seber těch svých pár švestek a vypadni." S tímhle za sebou bouchl dveřmi a odešel. A já byl totálně v háji.

Vzal jsem si své věci a zpaměti šel k Felixovi. Bydlel ve stejné čtvrti města jako já. Měl jsem slzy na tvářích a nevěděl, jestli mě u sebe nechá nebo ne.

Po pár zaklepáních a zazvonění mi nikdo neotevíral. Ani telefon mi nezvedal.

Když jsem chtěl vytočit jeho číslo po páté, asi jsem klikl na jinou rychlou volbu, protože tentokrát se někdo ozval.