BTS oneshots 2 (boyxboy)

Cutie [Sope]

Pro: Aivori22 

warning: hybrid, soft, gay couple

Hoseok's pov:

Stalo se to v úterý večer, kdy jsem spěchal domů. Byla tma a já nikdy neměl strach ze tmy, ale dnes jsem měl divný pocit. Jako by se mělo něco stát. 

Zarazil jsem se uprostřed kroku, když jsem uslyšel tiché bolestné mňoukání v jedné zapadlé uličce. 

Přiblížil jsem se ke zdroji zvuku, ale najednou bylo ticho. Pokrčil jsem rameny a chtěl se rozejít dál, když jsem ten zvuk uslyšel znovu. 

Všiml jsem si malé kočky. Byla strakatá a ouška měla černá. Opatrně jsem ji vzal do ruky a prohlížel si ji. Neviděl jsem žádné velké zranění, až na špinavý kožich. 

"Vypadá to, že jsem si našel kamaráda," zamumlal jsem si pro sebe. 

"Nevrť se, doma tě umyju a dám ti najíst. Neboj se," zašeptal jsem a jemně kočku pohladil mezi ouškama. Trošičku zavrněla, ale poté začala opět prskat. 

O necelých deset minut později jsem dorazil domů a kočku položil na zem. Ovšem, co jsem nečekal, bylo to, že vyskočí na mou pohovku a začne ji škrábat. 

"Ne, gauč ne! Pořídím ti škrabadlo," vzal jsem ji do náruče a nesl do koupelny. Vypadala, že se jí to nelíbí. 

V malém umydle jsem napustil teplou vodu s trochou mýdla a kočku do ni vložil. Vzpírala se a nenechala se umýt, ale nakonec jsem to nějak zvládl. Sice s nespočet šrábanci, ale byla umytá. 

Nakonec jsem zjistil, že to, co jsem si vzal domů, nebyla kočka, ale kocour. 

A pěkně protivný.

Další den jsem mu cestou z práce koupil pamlsky, jídlo a různé věci, které potřeboval. Ovšem, pořád chtěl jen spát nebo dělal naschvály.

O měsíc později jsem toho měl dost. Snažil jsem se ho darovat všem mým kamarádům, lidem na internetu, ale nikdo se neozval.

Znovu jsem si povzdechl, snad po dvacáté v tento den.

Naštěstí jsem měl svou práci hotovou, proto jsem se mohl vydat domů z práce o dost dřív.

Když jsem odemkl dveře bytu, uslyšel jsem divné zvuky. Čekal jsem, že můj byt bude vzhůru nohama. Nebo bude úplně rozdrápaný gauč.

Ovšem, co jsem uviděl, mi vyrazilo dech. Na gauči spal roztomilý kluk v mém tričku, boxerkách a z vlasů mu trčel pár roztomilých černých oušek, zatímco jeho strakatý ocásek čouhal ven z boxerek a jemně se hýbal.

Vyjekl jsem. Probudil se a ihned se běžel schovat.

"Promiň, nechtěl jsem křičet, lekl jsem se!" Zakřičel jsem na něj a začal ho hledat po bytě.

"Omlouvám se, Yoonie, vylez." Řekl jsem tentokrát jemně tak, abych ho znovu neděsil svým hlasitým hlasem.

Yoonie bylo jméno, které jsem mu dal. Původně jsem ho chtěl pojmenovat Yoongi, ale nakonec z toho vzniklo tohle.

Uviděl jsem jeho vystrašené oči a jak pomalu vylézá ze svého úkrytu.

"O-omlouvám se, nechtěl jsem vám vzít vaše oblečení," zašeptal.

"Ah, to nic. Řekni mi, jak je možné, že jsi hybrid a jak jsem si toho nemohl nevšimnout?" Poslední otázku jsem spíše mířil na sebe než na něj.

"Měníme se do téhle formy vždy, když pán není doma. Aby nás nemohl prodat." Posmutněl.

"Pojď sedni si. Doufám, že už mi nebudeš škrábat gauč, tamhle je škrabadlo. Nehodlám kupovat další gauč." Zasmál jsem se.

"Omlouvám se, jen jsem si chtěl vynutit pozornost," zašeptal a znovu sklopil pohled.

Natáhl jsem ruku a pohladil ho v černých vlasech tak, abych se vyhnul jeho ouškům.

"Můžete se jich dotknout. Jste jediný člověk, kterému po dlouhé době věřím." Přiznal.

"Dělal jsi problémy jen kvůli tomu, že jsi si chtěl vynutit mou pozornost? To jsi mohl udělat i jinak. Třeba se ke mně přitulit nebo mi vlízt na počítač, tak jak to ostatní kočky dělají." Zasmál jsem se. Zčervenal a bylo to salra roztomilé.

"Takže se nezlobíte? Že jsem tohle?"

"Jsi roztomilý, Yoonie. A teď pojď blíž, ať ti můžu dát tolik pozornosti, kolik chceš."

A tak začalo naše mazlení. A já nemohl být šťastnější s mým roztomilým hybridem.

___________________________________________
Nevím, jestli tohle někdo čte, ale nejspíš to ještě napíšu do samostatné kapitoly.

Je to měsíc, co pracuju na jiné pozici a vracím se domů unavená jak fyzicky, tak psychicky. Strašně se omlouvám za mou neaktivitu, ale pracovat je těžké.

Když jsem začínala psát povídky, bylo to na základní škole. Každý si dokážete představit, kolik máte většinou času. Poté jsem pokračovala i na střední a když jsem měla nápady a náladu, kolikrát jsem psala i po práci nebo dokonce v práci, když nebylo co.

Teď, když jsem na manipulaci a jsem vlastně v poslední fázi jednoho výrobku který musím zkompletovat, všechno musí být perfektní. A když přijde reklamace... Jde to na moje triko. Vracím se domů opravdu strašně unavená. A vystresovaná, co když se něco stane i zítra?

Proto mě pochopte, že nejsem stroj a jsem neaktivní. :)

Vaše Verča