Monarch ✓ || Zhang Yixing & Cai Xukun

Monarch - 5. kapitola

Xukun

Polknu, když král odejde a těkám stydlivě očima k paní Jieqiong. Nevím, jak se správně chovat, ale vypadá to, že to vycítí a pohladí mě po rameni.

„Je příjemné tu mít takového nevinného andílka," Usměje se a zavede mě do další místnosti a posadí si mě do křesla. „ještě jsem neupravovala vlasy někomu s tak světlými vlasy," Podle tónu hlasu se usmála a já lehce zavřu oči, když je příjemné, jak mi její prsty projíždí vlasy. „příště se raději sám nestříhej," zasměje se a já přikývnu. I když mě píchne u srdce, sám bych se nikdy neostříhal. „nemusíš mít strach, vlasy ti udělám krásné, ačkoliv jsi už teď přenádherný." Usměje se na mě a já se začervenám. Nevím, jak s ní můžu nebo nemůžu mluvit, ale k mému štěstí mě v hovoru vede, dává mi najevo, jak s ní mohu jednat.

„Musíš být pro krále opravdu výjimečný, takovýto ceremoniál nezařizuje jen tak někomu, obzvlášť, pokud jsi v království krátce." Usměje se na mě.

Po procedurách od Jieqiong se cítím opravdu lépe. Vlasy mi udělala opravdu krásně. Ale čím víc se blížím se stráží a služebnou do paláce...tím víc mnou zmítá panika. Pokud král chce, abych ho dnes doprovázel na slavnost já místo Xinhao...bojím se toho, jaká bude jeho reakce. Takže jako první jdu za Zhangjingem a vše mu se strachem řeknu. Vytřeští na mě oči, ale pohladí mě po ramenech.

„Pokud o tebe král tolik stojí, tak tam musíš jít," pohladí mě po rukách a já vytřeštím oči. „třeba jednou díky tobě pozná Xinhaovu krutost a něco s tím udělá." Jemně se na mě usměje. Sklopím hlavu, ale přikývnu...možná má...pravdu.

„Kunkun, pojď se mnou, mh? Ahoj, Zhangjing." Usměje se Haneul, když za námi dojde do kuchyně. Hned ji následuji až do jedné z komnat. „Král si tě vyžádal jako dnešní doprovod, jak jistě už víš," hřejivě se na mě usměje. „řeknu ti pár důležitých věcí, pak tě zavedu ke králi do komnaty, zbytek ti vysvětlí sám." Hned kývám na její slova hlavou, aby věděla, že jí věnuji svoji pozornost. „Tohle je slavnostní hanfu a beizi, vybrané přímo na tuto slavnost. Vždy je dělané tak, aby ladilo s královým oblečením, je to významné proto, aby každý věděl, čí je kdo doprovod." Zakývá hlavou a já hned přikyvuji. „Podobně vypadající stůl bude i ten, u kterého budeš s králem sedět," dovede mě ke stolu s čajovým servisem. „král sedí tak, že se jeho kolena sotva dotýkají okraje stolu. Ty musíš po jeho levici klečet, ale nesmíš klečet tak, abys měl kolena ve stejné úrovni...musíš sedět vedle něj, ale zároveň trošku za ním, aby bylo vidět, že jsi pouze doprovod...ve stejné úrovni může sedět pouze královna, případně družka, doprovod v žádném případě," zdůrazní mi a já přikývnu. „z pití nemusíš mít strach. Král vždy řekne obsluze, co chce pít...ta donese láhev, podá ji tobě a ty jemným pohybem a opatrně naliješ pití králi do skleničky...nikomu jinému nemusíš, podáš láhev zpět obsluze a ta ji podá dalšímu doprovodu." Haneul si klekne ke stolu tak, jak si klekává král a já si kleknu po její levici, tak abych byl vedle ní ale zároveň ne ve stejné rovině. Poradí mi, jak správně držet láhev, abych nic neušpinil, v jakém úhlu nalévat, aby to nebylo moc rychlé, ale ani utahané nalévání. „Ještě jedna věc – je to taková tradice a zažitá věc...a taky jediná příležitost, kdy se na krále můžeš podívat jako první a jemně se usmát, moc kurtizán to neví, takže král bude rád, když to použiješ – takže jakmile doliješ víno do této výšky sklenice, jemně hýbneš se s lahví tak, aby přestalo téct víno, podíváš se na krále a usměješ se, jakmile ti úsměv oplatí a pokyne hlavou, tak láhev vrátíš zpátky tomu, kdo váš stůl obsluhuje." Usměje se a já se snažím nezrudnout jen tou představou.

Ani se nestihnu na nic pořád zeptat, protože Haneul mě hned zavede do králových komnat. Po králově vyzvání mě šoupne dovnitř, spojím si ruce před tělem a sklopím hlavu. Celý se zatřesu, když cítím jeho prsty ve svých vlasech.