Monarch ✓ || Zhang Yixing & Cai Xukun

Monarch - 14. kapitola

Yixing

Za pomoci stráží se nechám dopravit do své komnaty, položím se na kanape a v bolestech se schoulím víc do sebe, zatímco Haneul udýchaně dovnitř vede doktora.

„Ukažte," doktor si hned rozbalí svůj kufřík. V záchvatu horečky a potu, který mi stéká po čele se na doktora zadívám, zatímco mě začne prohlížet. „naštěstí jste toho nevypil mnoho, takže nejste v ohrožení života," začne hned s úlevou. Zaskuhrám a přikývnu. "tady tohle vypijte, uklidní to popálení, které máte v krku, také vám připravím zábal." hned přikývne, zatímco Haneul do šálku nalije medicínu a dá mi ji opatrně zapít. Nemůžu tomu uvěřit. Myslel jsem, že to s Xukunem...že to mezi námi je skutečné. Ale mýlil jsem se, je jako všichni ostatní, chtěl jen cestu k moci. Nikdy by mě ale nenapadlo, že je schopný se pokusit mě zabít. A potom ty znaky...

„Králi, nepřemýšlejte teď nad ničím. Nejdůležitější je...abyste se uzdravil, následně bude spoustu času...si o všem s chladnou hlavou popřemýšlet." řekne Haneul jemně a já jen přikývnu. Má pravdu, kdyby moje tělo nepohlcovala palčivá bolest, myslím, že by se mi přemýšlelo lépe. Trvá to několik dní, při kterých se u mé postele střídá doktor, vyměňuje mi zábaly, kontroluje můj stav, dokud nejsem schopný z postele v normálním stavu vstát.

„Můj králi, nejspíše je...ještě brzy, abyste za ním šel," zastaví mě Haneul, když ráznými kroky procházím palácem. „navíc nejste v nejlepším stavu, nemůžete chodit po paláci ve starém oblečení, neupravený, co si ministři a ostatní lidé pomyslí." chce mě zastavit. Je mi jedno, že moje vlasy jsou rozcuchané, zplihlé potem, jak jsem bojoval s jedem, který jsem měl v těle. Některé vlasy mám chycené v drdolu, jiné mám různě popuštěné. Oblečení je spíše spodní beizi, které se nosí pouze v ložnici, je špinavé a vytahané, propocené a nevzhledné. Ale je mi to jedno. Chci odpovědi a chci je hned.

„Otevřete!" vykřiknu, než vůbec dojdu ke dveřím sklepení. Stráže se hned ukloní.

„Králi-"

„A dost!" vykřiknu a prudce se s chladným pohledem otočím na Haneul. „Tvoje drzé chování jsem přehlížel, Haneul, ale pořád jsi jen služebná bez ohledu na to, že ses o mě v dětství starala...a já jsem Král! Tak se ke mně chovej s úctou, než ti zařídím celu vedle té jeho. Raději drž svojí pusu zavřenou než strážím přikážu, aby ti do ní nalili horký jed." zavrčím s pachutí kovu na jazyku a následně se rázným krokem rozejdu do sklepení. Jakmile rozrazím dveře k celám, tak můj pohled spočine na jediné cele, která je okupována. Vidím, jak sebou trhl, jak se na mě vyděšeně, ale s jistou jiskrou podíval, než jeho pohled spočinul na zemi, když si poklekl.

„Jste v pořádku..." špitne, slyším, jak se jeho dech zatřásl. Smutkem? To asi těžko.

„Jakoby tě tohle zrovna zajímalo." odseknu a dojdu k cele. Trhne sebou a zatřese se.

„M-Můj králi, já...já to opravdu nebyl, prosím, věřte mi." slyšel jsem jeho vzlyk, ale nic to se mnou neudělalo. Necítil jsem ani náznak lítosti nebo soucitu nad tím, že tu musí být. Uchechtnu se.

„Jistě...také jsem nečekal, že by jsi se přiznal. Tvoje znamení, co máš po těle, to, že jsi mě chtěl zabít. Všechno se vyplnilo," zasměju se. „akorát se ti moje smrt nepovedla."

„Já...já nevím, co to jsou za znamení," Zatřásl se, zatímco ke mně zvedl hlavu, i když pohled si zvednout netroufl. „najednou se prostě objevili." vypískne plačtivě.

„Jistě, zázrakem se objevili na tvém těle," zasměju se. „ty jsi ta pohroma ze všech těch proroctví, ta znamení to jasně dokazují, zůstaneš v cele, dokud nerozhodnu, co s tebou, zda tě popravit nebo pro jistotu nechat v cele." odfrknu si a s úderem srdce se rozejdu pryč. Jakmile vyjdu ven, tak zalapám po dechu a zatřesu se. Proč moje tělo křičí, že to je špatně, že tohle není to, co chci. Ale ignoruji svoje srdce a rozejdu se do své komnaty, zatímco mě Haneul tiše následuje. Rozrazím dveře a naštvaně shodím se skříněk dekorace. Za zvuku tříštění porcelánu hlasitě vykřiknu a posadím se na kanape.