Mrzák ✔

1. Začátek konce

Austin

Jedenáct kol do konce. Jel jsem na první pozici a svou jízdu si doslova užíval. Byl krásný slunečný den, dráha suchá, čistá a motorka šlapala, jak švýcarský hodinky. David odvedl skvělou práci. Jenže pak se za mnou objevil Prentiss. Dojížděl mě, provokoval, tak jak bylo jeho zvykem a pak mě začal v pravotočivé zatáčce podjíždět.

Neodhadnul to. Položil mašinu moc na bok a strhnul i mě.

Bylo to v háji.

Doklouzali jsme až na trávu a mě hlavou blesklo, že šance tu ještě je. Můžu ten krám s pomocí traťáků zvednout a pokračovat dál. V jízdě jsem si věřil, potřeboval jsem body, titul už byl hodně blízko. Určitě bych to dokázal. Jenže v následující mikrosekundě mi došla další věc. Naše stroje se do sebe zasekly a mě tam zůstala noha. Bolelo to jako čert. Uvědomoval jsem si, že to není dobrý.

Kurva, vůbec to nebylo dobrý!

Motala se mi hlava a cítil jsem, jak ze mě veškerá energie odchází. Než mi sundali z hlavy přilbu, slyšel jsem Donalda, jak neustále opakuje: „Austine, vydrž kámo, to bude dobrý." Byl jak kafemlejnek. Mlel pořád dokola to samý. Ale já věděl, že nic nebude dobrý. Nohu už jsem necítil, zato bok a břicho byly v jednom ohni. Pomalu jsem se smiřoval, že se z toho živej nedostanu.

Když motorky oddělili od sebe a mé noze se tak konečně mohli věnovat zdravotníci, upadl jsem do bezvědomí. Poslední, co jsem viděl, byly plachty, které kolem nás drželi traťový pomocníci. Pak už si nepamatuju nic a všechno vím jen z vyprávění.

V bezvědomí jsem byl celý měsíc. Pak v umělém spánku, a když jsem se konečně probral, připadal jsem si jak někdo úplně jiný. A to jsem vlastně byl.

„Museli jsme vám amputovat pravou nohu nad kolenem" byla první slova lékaře, který mě přišel informovat, jak na tom jsem. Pokud jsem do té doby, byť jen na chviličku věřil, že bych se mohl vrátit na mašinu a na trať, touhle zprávou se celá má kariéra pohřbila do nenávratna. Chtěl jsem se zvednout, protože jsem necítil, že by mi něco chybělo, ale nešlo to. Museli mi pomoct. Sestřička mě podpírala a lékař odhrnul slabou přikrývku. Viděl jsem jen zafáčované stehno a dál nic. Dech se mi zrychlil, jak to mozek nechtěl pobrat.

„Ne, to není možný, já..."

„Ššt, to bude dobré." Chlácholila mě sestřička, pohladila po vlasech a podala vodu. Beztak do ní přidala něco na uklidnění, neb jsem po chvilce usnul.

Nezvykal jsem si lehce. Byla to moje noha a teď byla fuč. Nevěděl jsem, co budu dělat. Motorky byly můj svět. Jedinej svět. Ničemu jinýmu jsem nerozuměl tak, jako jim. Nic jsem neuměl. Už od malička jsem se v nich vrtal a snil o kariéře jezdce. A teď, když jsem ten sen žil... všechno bylo v háji. Trápil jsem se výhledem do budoucnosti a nejraději bych všechno zabalil a nebyl tu. Myšlenky na smrt byly na pořadu každého dne.

Korunu mému zoufalství nasadila Nancy, která mi přišla do nemocnice oznámit, že se mnou končí. Myslel jsem, že ona bude mojí oporou, že ona bude ta, která mě bude držet nad vodou, ale šeredně jsem se mýlil. Přišla nafintěná, jako vždycky, řekla, co chtěla, vrátila klíče od bytu a s hlavou vztyčenou odešla. Od sestřiček jsem se dozvěděl, že na ni venku čekal Rodrigo. Pálil po ní už delší dobu, tak teď měl konečně šanci. Docházelo mi, že jsem to mohl čekat. Kdo by chtěl být s mrzákem? Vždycky jsem měl holek tolik, že jsem je ani nepočítal. Byl jsem slavnej, bohatej a tak se na mě lepili, jak vosa na bonbon. Teď jsem nebyl nic.

Vzalo mě to, nemůžu tvrdit, že ne. Byly jsme spolu rok a docela nám to klapalo. Jenže co jsem mohl dělat. Držet jí násilím, nebo jí zahrnout prachama, který mi ještě zbyly? Ne, dělal bych ze sebe většího chudáka, než jsem byl. Na rodinu jsem se spolehnout taky nemohl. Naši už nežijí, brácha se ke mně nezná a ani nehoda na tom nic nezměnila, takže jsem zbyl na všechno sám. A nedával jsem to. Zatvrdil jsem se, stáhnul do sebe a vůbec se nesnažil. Lituju všechny, kteří se mnou museli pracovat a mysleli to dobře. Takovýho mezka, jako jsem já, asi ještě nezažili. Rehabilitace, kolečkové křeslo, berle a nakonec protéza.

Trvalo to dlouho a já žil nový život, který jsem žít nechtěl. Život mrzáka, nad kterým každý ohrnuje nos. A na vše jsem byl sám. Donald sice párkrát zavolal, ale měl dost práce s novým jezdcem, tak proč se starat o mě. Jediný, kdo si vzpomněl, sem tam zajel a snažil se mě podpořit, byl David. Nebral žádný ohled na to, co se mi stalo, a jednal se mnou jako dřív. Nutil mě být pozitivní, povzbuzoval v plánech do budoucna a nakonec mi dohodil i práci. Jak jsem řekl, neumím nic, než se starat o motorky. Rozumím jim, jsou moje láska. Zmínil se, že v jeho rodném městečku má kámoš opravnu, kde určitě začnu znova žít. Za mými zády to domluvil a mě prakticky postavil před hotovou věc. Nakonec jsem rezignoval. Nic jiného mi nezbývalo. Neměl jsem práci, starý byt mi připomínal všechnu tu slávu a štěstí před bouračkou, takže jsem mu na to jeden večer kývnul.

To bylo před dvěma dny.

Teď sedím v autě s upraveným řízením a jsem jen kousek od svého cíle.

Od svého nového domova.

Dibollu v Texasu.