12 vánočních dnů

11.okénko

✨ Pepperony ✨

Tony se potloukal zasněženým kampusem. Měl ještě nějaký ten čas, než bude muset odjet na svátky domů. A jelikož jej po včerejší kolejní párty hrozně bolela hlava, rozhodl se, že procházka na čerstvém vzduchu by mu mohla prospět. A taky doufal, že při tom nabere potřebnou sílu na návrat domů. Nejradši by zůstal tady, nebo odjel s Rhodeym, ale nechtěl na Vánoce opustit matku. Nikdy nepochopil, jak někdo tak hodný, jako byla jeho matka, si mohl vzít tak příšerného muže, jako byl jeho otec.

„Veselé Vánoce, Anthony," křikla na něj skupinka prvaček, která právě vycházela z univerzitní kavárny.

Tony na to nějak nereagoval. Byl na to poměrně zvyklý. Ale když zaslechl vánoční hudbu, která proklouzla ven otevřenými dveřmi, pomyslel si, že hrnkem kávy by nepohrdl. Chvíli proto počkal, až se skupina dívek vzdálí a poté se rozešel ke kavárně. Ta byla skoro poloprázdná, což pro něj nebylo překvapení. Většina studentů odjela na svátky domů.

„Dal bych si jedno americano," řekl dívce za pultem.

„Hned to bude," informovala jej se zářivým úsměvem a šla mu připravit nápoj. Tony si ji pořádně prohlédl. Většinou tu pracovali studenti, ale nemohl si vzpomenout, že by tu dívku už někdy zahlédl. A pamatoval by si, kdyby ano. Byla krásná. Měla zvláštní vlasy. Nebyly blonďaté, ale ani zrzavé. Něco mezi. A Tony se rozhodl, že to pojmenuje jahodově blonďatou barvou. Rád pojmenovával věci.

„Studuješ tady?" zeptal se, když mu podala hrnek černé kávy. Neobtěžoval se s vykáním, stejně si k sobě museli být věkově blízko.

„Zatím ne, ale doufám, že v budoucnu ano," odpověděla s vřelým úsměvem. „Je mi teprve šestnáct."

„Mně je taky šestnáct a už jsem ve třeťáku," odfrkl si, čehož ihned litoval. On se prostě vždycky musel chovat jako kolosální idiot.

„V tom případě hádám, že každý nemůže být tak chytrý jako ty," ušklíbla se. Kluk, který si o sobě myslel, že je nejlepší na světě ji nemohl rozhodit jednou jedinou poznámkou. Kdyby ano, nemohla by v budoucnu dělat práci, kterou si vysnila.

„Kolik ti dlužím za to kafe?" zachraptěl a začal hledat peněženku. Cítil se trapně, což se mu běžne nestávalo. Ne v přítomnosti dívek.

Dívka s jahodově blonďatými vlasy nic neříkala a jen jej pobaveně sledovala. Dovtípila se, že u sebe nemá peněženku a rozhodla se jej zachránit. Ale jen proto, že byla milá osoba. Rozhodně to nebylo kvůli tomu, že se jí ten egoista líbil. „Zjevně nic. V podstatě už jsou Vánoce, tak to ber jako dárek."

„To bych ti ale pak musel také něco dát," poukázal na fakt laškovně.

„Věř mi, to nebude třeba," ujistila jej.

Tony z ní nespouštěl oči. Po chvíli ticha ale usoudil, že u ní šanci nemá. „Budeš tu po novém roce? Stavím se a zaplatím ti to," navrhl, i když by bylo jednoduší, kdyby si došel pro peníze teď. To by pak ale neměl zamínku, aby ji mohl znovu vidět.

„Možná ano. Možná ne. A mimochodem, zdržuješ frontu," uchechtla se s jiskřičkami v očích.

Tony se otočil a opravdu za sebou našel nějakého kluka, který trpělivě čekal, až si bude moci objednat.

„V tom případě, děkuji za kávu. Někdy ti to určitě vynahradím," usmál se a věnoval jí poslední pohled, než opustil teplo kavárny. V ten moment netušil, že za pár let se jejich cesty znovu propojí. Netušil, že právě narazil na dívku, se kterou si bude chtít užívat celý život a ne jen jednu noc.